
Sedím s Marťou v hospodě u baru. Sice máme už dávno po maturitě, ale pořád tomu nějak nemůžeme uvěřit. Teď zrovna mi zase "vyčítá", že jsem si s ní nedala pivko. Ale já na ten alkohol fakt moc nejsem. Kofola to je moje, hlavně teda čepovaná. Najednou se do hospody nahrne skupinka starších kluků. Jsou mi nějací povědomí. Ten poslední…bože vždyť to je Filip! Brankář házenkářů z Jičína! Vlastně všichni jsou to jičínští hráči. Honem šťouchnu do Martiny, ta málem vylila pití na bar. "Co děláš?" ptá se naštvaně. "Hele, to jsou hráči z Jičína. Dneska přece hráli ten zápas! Ty jo, co tady dělají? Vypadají nějak sklesle…že by Karviná zase vyhrála?" Martina už nevydržela moje nadšení a chytla mě za loket a řekla: "Tak pojď, prosím tě, jdem si k nim sednout, jinak to tady s tebou už nevydržím. Čapni tu tvojí kofolu a jdem!" Celkem jsem to nezachápala, ale to už bylo jedno, protože už jsme stáli u nich a Martina už do nich něco hustila. "No a to je moje kamarádka Krista. Díky mě fandí házené, že?"
"Eeeh, co…no jasně…" řekla jsem trochu zmateně, protože jsem jí vůbec nevnímala. Pořád jsem se musela dívat na Filipa. Bože, Filip, je to vážně on! Stojím tady před ním a vypadám jak….no jako blbec. "Tak co, holky, sednete si k nám?" řekl Martin. "Co si dáte? My platíme." "No já si dám pivo a Kikina si dá kofolu." "Děkujem." Aspoň jsem poděkovala, když mě Martina nenechala nic jiného říct. Vyčítavě jsem se na ní podívala, ale ona už byla v plném hovoru. Za chvíli jsem se už i já se všemi horlivě bavila. Míjela témata za tématy, hodina za hodinou. Jen tak, ze zvyku jsem se podívala na hodinky. Ježiši, to už je půl dvanácté. Ještě si zajdu na záchod a půjdu. Martina řekla, že my holky držíme spolu a šla na záchod se mnou. "Tak co? Co mu říkáš? Líbí se ti, že jo? Řeknu ti o číslo, chceš?" Martina na mně chrlila otázka jak na počítač. "Zpomal prosím tě. Jo, to víš, že se mi líbí. Možná se líbím i já jemu, ale o číslo si když tak řeknu sama. Nejsem už malá, ne?" No to určitě! Malá sice nejsem, ale nervózní jak prase jsem. Jak se znám, tak jen co tam dojdu tak řeknu jen, že už jdu a víc ze sebe nedostanu. No samozřejmě, že to tak bylo! "Tak se mějte kluci a ať vám to příště výjde. Ahoj Marťo." Na Filipa jsem se aspoň usmála, když jsem mu neřekla ani o to blbé číslo. Vyšla jsem ven a nahlas řekla: "Bože, ty si tak blbá Kristýno, tak blbá!!" "Proč?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a za mnou stál Filip. "Ale nic. Jen že jsem něco promeškala. Ale to je jedno. Copak ty tady? Jak to, že nejsi ještě vevnitř?" "No řekl jsem si, že tě doprovodím. Je už pozdě a v noci není moc bezpečno." "Aha. Tak dík" No tak tomu bych ani ve snu nevěřila, že mě někdo půjde doprovodit. Cestou jsme se bavily o něm, o házené, o mě, o házené, o škole, o házené. Jde vidět, že prostě házenou žereme :D Došli jsme až na zastávku. Už jsem mu chtěla říct ahoj, v tom se mě zeptal: "Nebude ti vadit , když tě doprovodím až domů? Mám o tebe celkem strach. Už tak jsme cestou potkali hafo divných lidí." Celá překvapená jsem se na něj podívala. Byl jako sen. Jako princ na bílém koni. No dobře trochu přeháním, ale i tak to pro mě bylo něco neuvěřitelného. "No…jestli ti to nebude vadit. Já proti tomu nic nemám." V tramvaji jsme seděli vedle sebe. Byla jsem celkem nervózní už proto, že tam seděl takový divný týpek. Pořád čuměl. Vyšli jsme z tramvaje a přecházeli na druhou stranu, když jsem si všimla, že ten chlap jde pořád za námi. "Bože, on jde za náma!" řekla se potichu. Filip se otočil a řekl: "Počkej, něco zkusím." Objal mě kolem ramen a nenápadně se podíval do zadu. Chlap se jen ušklíbl, otočil se a šel pryč. "A je to. Konečně jsme se ho zbavili!" Podíval se na mě a usmál se na mě. "Děkuju. Já vím, já jsem hrozný strašpytel, ale strašně se bojím, když slyším ve zprávách o těch úchylákách." "Se mnou se bát nemusíš." řekl a přitiskl si mně blíže k sobě. Došli jsme až k našemu domu. "No, tak tady bydlím. Díky, že jsi mě doprovodil. Jsem ráda, že jsem nemusela jít sama." Pohladil mě po tváři a řekl, že to pro něj byla maličkost a že šel se mnou rád, no a že to má blízko do hotelu. A pak se zeptal: "O čem jsi to mluvila před tou hospodou? Co jsi promeškala?" "Říct si o číslo." Usmála jsem se, když mi ho začal diktovat. Potom co jsme si řekli dobrou noc a já už byla na odchodu, zastavila jsem se. "Počkej, Filipe!" Došla jsem k němu, chytla jsem mu hlavu do dlaní, podívala jsem se mu do očí a políbila ho. "To je takové menší poděkování. Tak dobrou noc." Otočila jsem se a odešla. Na chodbě jsem se ještě otočila a viděla, jak tam stojí a udiveně kouká. Doma jsem se osprchovala a potichu jsem přešla do pokoje. Když už jsem ležela, divila jsem se, že jsem se k takovému činu vůbec odhodlala. Co teď asi dělá Filip? Určitě už na mě dávno zapomněl. Další holka v jeho dlouhém seznamu. Najednou mi hraje mobil. SMS! Od něj! Zněla: "Chtěl jsem ti jen popřát krásnou noc. A Poděkovat za hezký večer. Doufám, že se zase uvidíme. Můžeš třeba přijet na nějaký zápas, jestli budeš chtít. Napíšu ti kdy a kam. Jo a děkuju za tu pusu. Tu jsem si snad ani nezasloužil. Tak dobrou a krásné sny. Filip" Odepsala jsem mu a říkala si tak po tomhle budu mít krásnou noc určitě!
"Eeeh, co…no jasně…" řekla jsem trochu zmateně, protože jsem jí vůbec nevnímala. Pořád jsem se musela dívat na Filipa. Bože, Filip, je to vážně on! Stojím tady před ním a vypadám jak….no jako blbec. "Tak co, holky, sednete si k nám?" řekl Martin. "Co si dáte? My platíme." "No já si dám pivo a Kikina si dá kofolu." "Děkujem." Aspoň jsem poděkovala, když mě Martina nenechala nic jiného říct. Vyčítavě jsem se na ní podívala, ale ona už byla v plném hovoru. Za chvíli jsem se už i já se všemi horlivě bavila. Míjela témata za tématy, hodina za hodinou. Jen tak, ze zvyku jsem se podívala na hodinky. Ježiši, to už je půl dvanácté. Ještě si zajdu na záchod a půjdu. Martina řekla, že my holky držíme spolu a šla na záchod se mnou. "Tak co? Co mu říkáš? Líbí se ti, že jo? Řeknu ti o číslo, chceš?" Martina na mně chrlila otázka jak na počítač. "Zpomal prosím tě. Jo, to víš, že se mi líbí. Možná se líbím i já jemu, ale o číslo si když tak řeknu sama. Nejsem už malá, ne?" No to určitě! Malá sice nejsem, ale nervózní jak prase jsem. Jak se znám, tak jen co tam dojdu tak řeknu jen, že už jdu a víc ze sebe nedostanu. No samozřejmě, že to tak bylo! "Tak se mějte kluci a ať vám to příště výjde. Ahoj Marťo." Na Filipa jsem se aspoň usmála, když jsem mu neřekla ani o to blbé číslo. Vyšla jsem ven a nahlas řekla: "Bože, ty si tak blbá Kristýno, tak blbá!!" "Proč?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a za mnou stál Filip. "Ale nic. Jen že jsem něco promeškala. Ale to je jedno. Copak ty tady? Jak to, že nejsi ještě vevnitř?" "No řekl jsem si, že tě doprovodím. Je už pozdě a v noci není moc bezpečno." "Aha. Tak dík" No tak tomu bych ani ve snu nevěřila, že mě někdo půjde doprovodit. Cestou jsme se bavily o něm, o házené, o mě, o házené, o škole, o házené. Jde vidět, že prostě házenou žereme :D Došli jsme až na zastávku. Už jsem mu chtěla říct ahoj, v tom se mě zeptal: "Nebude ti vadit , když tě doprovodím až domů? Mám o tebe celkem strach. Už tak jsme cestou potkali hafo divných lidí." Celá překvapená jsem se na něj podívala. Byl jako sen. Jako princ na bílém koni. No dobře trochu přeháním, ale i tak to pro mě bylo něco neuvěřitelného. "No…jestli ti to nebude vadit. Já proti tomu nic nemám." V tramvaji jsme seděli vedle sebe. Byla jsem celkem nervózní už proto, že tam seděl takový divný týpek. Pořád čuměl. Vyšli jsme z tramvaje a přecházeli na druhou stranu, když jsem si všimla, že ten chlap jde pořád za námi. "Bože, on jde za náma!" řekla se potichu. Filip se otočil a řekl: "Počkej, něco zkusím." Objal mě kolem ramen a nenápadně se podíval do zadu. Chlap se jen ušklíbl, otočil se a šel pryč. "A je to. Konečně jsme se ho zbavili!" Podíval se na mě a usmál se na mě. "Děkuju. Já vím, já jsem hrozný strašpytel, ale strašně se bojím, když slyším ve zprávách o těch úchylákách." "Se mnou se bát nemusíš." řekl a přitiskl si mně blíže k sobě. Došli jsme až k našemu domu. "No, tak tady bydlím. Díky, že jsi mě doprovodil. Jsem ráda, že jsem nemusela jít sama." Pohladil mě po tváři a řekl, že to pro něj byla maličkost a že šel se mnou rád, no a že to má blízko do hotelu. A pak se zeptal: "O čem jsi to mluvila před tou hospodou? Co jsi promeškala?" "Říct si o číslo." Usmála jsem se, když mi ho začal diktovat. Potom co jsme si řekli dobrou noc a já už byla na odchodu, zastavila jsem se. "Počkej, Filipe!" Došla jsem k němu, chytla jsem mu hlavu do dlaní, podívala jsem se mu do očí a políbila ho. "To je takové menší poděkování. Tak dobrou noc." Otočila jsem se a odešla. Na chodbě jsem se ještě otočila a viděla, jak tam stojí a udiveně kouká. Doma jsem se osprchovala a potichu jsem přešla do pokoje. Když už jsem ležela, divila jsem se, že jsem se k takovému činu vůbec odhodlala. Co teď asi dělá Filip? Určitě už na mě dávno zapomněl. Další holka v jeho dlouhém seznamu. Najednou mi hraje mobil. SMS! Od něj! Zněla: "Chtěl jsem ti jen popřát krásnou noc. A Poděkovat za hezký večer. Doufám, že se zase uvidíme. Můžeš třeba přijet na nějaký zápas, jestli budeš chtít. Napíšu ti kdy a kam. Jo a děkuju za tu pusu. Tu jsem si snad ani nezasloužil. Tak dobrou a krásné sny. Filip" Odepsala jsem mu a říkala si tak po tomhle budu mít krásnou noc určitě!
wooow
SUPER!!!