
Ráno, když jsem se vzbudila, měla jsem na mobilu zmeškaný hovor a SMS. Na noc jsem si vypnula zvonění, abych se v klidu vyspala. Zpráva i hovor byly od Martiny, psala, proč už jsem se neozvala a jestli jsem venku potkala Filipa, že hned jak jsem odešla, že on se najednou sebral a běžel za mnou. Rozhodla jsem se, že jí odepíšu později, protože v sobotu vyspává určitě déle než já a ještě k tomu ani nevím, do kolika tam byla. Vstala jsem a šla jsem se nasnídat. Bylo teprve sedm hodin, ale pro mě je to celkem pozdě. Jsem zvyklá vstávat dříve než všichni normální lidi. :D Přežvykovala jsem chleba a myslela na to, jestli Filip ještě spí nebo je takový blázen jako já když v tom do kuchyně přišla mamka. "Jak to, že jsi přišla tak pozdě? A co Martina, jak se má?" Byla jsem celkem překvapená, že nezuří víc. "No trochu jsem se zdržela. Přišli tam házenkáři z Jičína, víš. Tak jsme se s nimi dali trochu do řeči. Ale neboj, cestou zpátky jsem měla doprovod. Jo Martina se má celkem dobře. Rozešel se s ní přítel, tak z toho byla celkem smutná, ale ne moc dlouho. Však jí znáš." řekla jsem s úsměvem a ukousla další sousto. "Martina šla s tebou až domů? To je hodná." Až jsem se z toho zakuckala. Ona si myslí, že mě doprovodila Martina. No ta určitě. "Ne doprovodil mě Filip. To je ten brankář, víš, ten co jsem ti ho ukazovala." Mamka jen významně pokývala hlavou a šla si zpátky lehnout. Asi byla ráda, že mě nedoprovodil až nahoru, ale myslím, že na to mě zná až moc dobře. Ví, že tohle bych neudělala a ještě s prvním klukem co mě kdy k baráku doprovodil. No jo v tomhle jsem ještě mimino. Prostě jsem nikoho neměla a co vše je jednou poprvé, ne.
Po tomhle dni uplynul nějaký ten pátek, nějaké SMSky a nějaké telefonáty s Filipem. Od toho večera jsme se ještě neviděli. Ale to mělo všechno přijít. Samozřejmě jsem mezitím musela rodičům vyklopit, kdo mi to vlastně skoro každý den volá a píše.
V pondělí mi napsal, že mají v Jičíně zápas a jestli chci, mám se přijet podívat. A tak jsem se taťkovi omluvila, že ve středu mu nepřijdu pomoct do firmy jestli, mu to nevadí, že bych chtěla jet za Filipem do Jičína. Taťka ze začátku chvíli váhal, ale pak svolil, že mám štěstí, že mě zrovna nepotřebuje a tak jsem mu poděkovala a šla jsem makat, abych si nadpracovala tu středu. Nemohla jsem se dočkat, až ho zase uvidím!
S odjezdem jsem měla trošku problém, i když je mi už 19, mamka měla pořád problém s tím, že jsem chtěla u Filipa přespat, abych si ho aspoň užila. Nakonec jí taťka přemluvil a řekl, že už jsem velká holka a že snad nejsem blbá! No a tak už si teď v klidu můžu sbalit věci. Zítra už totiž jedu. Mamka pořád chodí do pokoje a kontroluje mě, co jsem si sbalila, jak kdybych byla na základce a ona kontrolovala, jestli nemám v batohu náhodou cigarety. "Mamko, co furt stresuješ?! Prosím tě, ty mi nevěříš, nebo co? Snad mě znáš, ne?" Už jsem byla fakt zoufalá, ale mamka řekla něco, co mě dost překvapilo: "Já vím, broučku, promiň. Ale jsi moje dcera, tak mám o tebe strach. Jarda už tady nebydlí, tak se nemám o koho starat. Občas mi to schází. Vím, už jsi dospělá, ale jsem tvoje maminka a to my, maminky holt děláme." Pohladila mě po tváři a já se najednou rozbrečela jak želva. Hned jsem jí objala. "Mám tě ráda, mami!" "Já tebe taky, Kristýnko." V tom do pokoje vešel taťka a nechápavě se na nás díval. To musel být pohled. Dvě ubrečené ženské! "Co je? Co se stalo? Snad se od nás nestěhuje, ne, mamino? Tak nebulte!" Musely jsme se s mamkou smát. Tohle by taťka asi nepochopil.
Na druhý den ráno už jsem byla nachystaná, rozloučená a šla jsem na vlak. Zápas byl dopoledne, takže jsem jela celkem brzy. Ještě jsem napsala Filipovi, že už vyjíždím a šla na nástupiště. Ve vlaku to bylo celkem v klidu. Nikdo nerušil, nikdo nečuměl a cesta uběhla rychle. Když jsem vystoupila, Filip už na mě čekal. Když jsem šla k němu, nevěděla jsem, jestli ho mám pak obejmout nebo mu dát pusu, ale to mě nemuselo trápit. Filip to udělal za mě. Objal mě, u toho mě ještě nadzvednul a dal mi pusu na líčko. "Ahoj, nemohl jsem se tě dočkat. Tak co jaká byla cesta, dobrý?" "Jo v pohodě. Taky jsem se na tebe těšila. Zubří včera hrálo hodně dobře. Díval ses?" No a to už jsme byli ve své živlu. Celou cestu ke sportovní hale jsme si měli o čem povídat. Filip mi to tam všechno ukázal a šel se převléct. Potichu jsem si sedla na tribunu a dívala, se kluci připravují na zápas. Poznala jsem některé, co byli s námi v hospodě. Dokonce oni poznali mě, mávali na mě a něco si šeptali. V tom přišel Filip a trenér je zavolal k sobě. No a tak jsem sledovala, jak trénují a dívala se, jak se do haly hrnou první fanoušci. Seděla jsem u hřiště a tak jsem měla na Fílu dobrý výhled…..
wooow
jen tak dál Kiki