
Zápas skončil výhrou Jičína nad Dvorem Králové 28:25, a tak z toho kluci byli celí šťastní. S fanoušky si podávali ruce a fanoušci je poplácávali po zádech za dobrý výkon. Šla jsem si sednout ven a čekala na Filipa venku. Konečně se kluci začali pomalu loudat z haly. "Ahoj kluci, hráli jste dneska superně! Hele, kde máte Filipa?" "Noo, on se ještě sprchuje. Na něj tady totiž někdo čeká. My se osprchujem až doma." Mrkl na mě významně Martin. Rozloučili jsme se a já se nervózně zvedla. "Ahoj. Promiň, že jsi musela čekat, ale určitě by ses nechtěla obímat se zpoceným házenkářem." řekl a políbil mě. "No to sice ne, ale raději se budu obímat se zpoceným házenkářem než s nikým. Jo a mimochodem, chytal jsi dneska fakt dost dobře." Řekla jsem a dala mu pusinku na líčko. Mezitím jsme došli ruku v ruce až k jeho bytu. "No a tady bydlím zase já. Doufám, že tu nejsi naposled." …
A taky, že nebyla. Za Filipem jsem jezdila pokaždé, když jsem měla volnou chvíli. On za mnou samozřejmě taky jezdil. Dokonce jsme se jednou byli projít v Zoo. Když už jsem s ním byla měsíc, pozvala ho maminka k nám na chatu, aby ho poznal i zbytek rodiny. V ten den byl hrozně nervózní a byl tak roztomilý. Naštěstí všechno dopadlo dobře. Moc se všem líbil a všichni mi ho schválili. Na druhý den ráno šla mamka s taťkou do obchodu. Zůstali jsme na chatě úplně sami. Jo, tušíte správně, co se tam asi dělo. Vyspali jsme se spolu. Byl něžný, protože věděl, že je to pro mě poprvé.
Jenže každá pohádka jednou skončí a ani tady to nebyla výjimka. Byla jsem doma a taťka se zrovna vrátil z práce. S mamkou jsme se zrovna o něčem bavily a on významně řekl: "Tak holky, mám pro vás zprávu. Mohly byste si ke mně sednout?" Poslechly jsme a udiveně jsme se na sebe podívaly. "Dneska si mě k sobě zavolal šéf a řekl mi, že musím odjet na rok a půl do Kanady. Udělat tam nějaké školení nebo tak něco. Dovolil mi, že semnou můžete jet. Má tam zařízené bydlení v nějakém rodinném baráku. Takže za dva týdny odlétáme. Tak to je to, co jsem vám chtěl říct. Co vy na to?" I on nevypadal moc nadšeně, ale je to jeho práce. V tu chvíli se mi chtělo brečet. Opustit domov, Filipa a rodinu? To nemůžu! "No mě tady nic nedrží, já s tebou pojedu ráda. Angličtinu docela ovládám, takže se tam určitě neztratím." Řekla mamka s nadšením a podívala se na mne. Když viděla, jak jsem naštvaná, hned mě zarazila. "No ty o tom ani neuvažuj! Je ti to jasné! Pojedeš s námi. Nemůžeš být pořád tady. Co bych za to dala já, ve tvém věku, kdybych se mohla jet do ciziny naučit jazyk. Pojedeš s námi a tečka!" "Cože? Ale já nechci jet do nějaké stupidní Kanady! Mám tady Filipa, můžu bydlet u něj! Já s vámi nepojedu!" To už jsem křičela a hystericky brečela. Utekla jsem do pokoje a popadla telefon, vytočila Filipovo číslo a čekala, až to zvedne. "Ano, co se děje?" "Filipe, mám jet s našima na rok a půl do Kanady! Já to bez tebe nevydržím! Mohla bych bydlet u tebe?" "A co na to vaši? Dovolí ti to. Ale no tak to beze mě vydržíš. Vždyť už teď se vidíme málo kdy a taky to zvládáme, ne?" No tak tohle mě teda už dorazilo! "To snad nemyslíš vážně! Já myslela, že budeš rád, že chci bydlet s tebou. No dobře, tak jak chceš, pojedu tam a už si na tebe ani nevzpomenu. Stejně když s tebou nejsem, vůbec na tebe nemyslím. Mě už je to všechno jedno." Zavěsila jsem telefon a zabořila hlavu do polštáře. Pane bože, co jsem to udělala? Proč jsem to Filipovi řekla? Zavolám mu a omluvím se. Zvedla jsem telefon a vytočila jeho číslo. Nezvedá to, naštval se na mně! Šla jsem se osprchovat. Na hlavu jsem si nechala téct proud vody a uvažovala jsem o tom všem, co se dneska stalo. Po sprše jsem se vrátila do pokoje. Mamka seděla na posteli a čekala, až se osprchuju. "Pořád jsi naštvaná? Pochop rok a půl v Kanadě. Byla bys tady sama. A i když jsi dospělá, nechci prostě, abys tady zůstala sama, víš?" "Já vím, mami, promiň, že jsem tak vyjela. Ale teď už je to stejně jedno." Mamce jsem řekla, že do té Kanady s nimi pojedu, že mi stejně nic jiného nezbývá, a že se mi tam snad bude i líbit. Asi hodinu možná i víc jsem seděla na zemi a přemýšlela o všem. Jako bych se do Kanady měla snad odstěhovat na vždy. Vždyť to bude jen přes rok, to je přece… Někdo zazvonil. Otevřít šla mamka. "Kiki, pojď sem! Máš návštěvu." Když jsem došla ke dveřím, stál na chodbě Filip. "Ahoj," řekla jsem překvapeně. "co tady děláš?" "Přišel jsem se ti omluvit." Pustila jsem ho dovnitř. Sedli jsme si na postel a já mu řekla: "Proč se mi chceš omlouvat ty? Já jsem po tobě vyjela. Jako úplná kráva! Promiň, ale v té chvíli jsem byla fakt naštvaná. Víš, s mamkou jsem se dohodla, že s nimi do té Kanady pojedu." Pak bylo ticho. Až najednou Filip řekl: "Víš, já jsem ti vlastně přišel říct něco jiného. Já…dostal jsem nabídku. Do jiného klubu. Do Německa. Takže…víš…nevím, jestli je to v téhle chvíli zrovna vhodné ti to říkat, ale…" Ježíš, tak už se vymáčkni, říkala jsem si v duchu. "…že by vlastně bylo nejlepší, kdybychom se rozešli." Wow. Tak tohle byla pěkná podpásovka. Koukala jsem na něj jako bych spadla z višně. "No tak to jsi mě teď dostal. Ale máš pravdu. Přeju ti to. Určitě jsi na takovou příležitost čekal celý život. Tak co poslední pusa?" Políbili jsme se. Krásný dlouhý polibek a pak dlouhé obětí. V objetí jsme zůstali snad půlhodiny. Měla jsem hlavu položenou na jeho rameni a on mě hladil po vlasech.
U dveří jsme si dali ještě pusu. Už jsem chtěla zavřít, ale… "Počkej, ještě jsem ti chtěl něco dát." Zahrabal do batohu a vytáhl svou házenkářskou mikinu. "Abys na mně nezapomněla." Jé, děkuju. Tak to počkej, já ti taky něco dám. Zaběhla jsem do pokoje a přinesla mu jeden z mých náramků, které jsem pletla. No a to byl definitivní konec. Od té doby jsme se už neviděli. Občas jsme si napsali, ale teď mi měla začít nová éra mého života.
wooow super!!! Kurec Kikino!!!
Ty budes ještě lepší jak já
makej
už aby tu byl daalší díl!!! 