
Byla půlnoc, noc jako každá jiná. Úplněk měsíce osvětloval pátou ulici společně s pouličníma lampama. Po dlouhé době šly vidět i hvězdy, na konci ulice stál malý domek...:
Ema neklidně přecházela po obyváku, její hnědé vlasy se třpytily pod měsíčním světlem. Teď mělo přijít něco, co jí změní život... Ema se nervózně podívala ke dveřím... Pořád se nevracel.. Řekl, že jde jen na jedno pivko s kamarádem.. Teď už jsou to asi 3hodiny co je z domu.. Ema se unaveně sesunula na podlahu.. Už to trvá moc dlouho.. Chtěla to přehlížet, ale to se prostě nedalo.. Paolo je alkoholik, možná taky proto přišel o práci a jeho bývalý šéf ho už nikde nedoporučuje, dřív ho chválili, teď se v práci neudrží ani 3 měsíce... Do protialkoholové léčebny Paolo nikdy dobrovolně nepřihlásí.. "To radši zemřu!! Než abych tam byl s těma nulama!! Co se jen utápí v alkoholu!!" ječel na ni před měsícem Paolo když si mu, to dovolila, zase navrhnout. "Sám jsi takový..." špitla potichu Ema. "Co jsi to řekla?! Zopakujto!" Paolo se na ni vztekle vrhnul a chytil ji pod krkem. "Tohle už nikdy neříkej je Ti to jasné?!" Ema už lapala po dechu. Zhodil ji na zem a odešel.. Kam? Do hospody... Do baru... Tam kde se pije...