close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

27. Díl

29. října 2009 v 20:51 | kikivskiki |  *Život a Moje Star*
27.
Servírka nám donesla jídlo a my se do toho rychle pustili. Už jsem cítila, jak mi žaludek začíná prosit. Sice ne nahlas. Ale svíjel se hladem. Vzala jsem jednu hranolku a namočila ji do tatarky. Kývla jsem na Donnieho a on se na mě usmál. Pomalu jsem mu hranolku strčila do pusy. Když ji snědl, začali jsme oba jíst normálně. Najedli jsme se a já se na něj s plným žaludkem usmála. Můj žaludek se konečně nesvíjel hlady. Chvíli jsme tam tak seděli a drželi se za ruce. Jemně jsem si pohrávala s jeho prsty. "Ahoj," pozdravil nás někdo. Vzhlédla jsem a viděla jsem Maxe s mým bratrancem a dalšíma klukama. "Nazdar," zavrčeli jsme s Donniem na pozdrav. "Zbyněk Ti vzkazuje, že se máš stavit." Vložil se do našeho "souboje" očí Petr. Podívala jsem se na něj a šlo poznat, že byl nervózní.
Kývla jsem a odvrátila od nich pohled, Donnie ten svůj zavrtával do skleničky s kofolou. "Měli by jste jít." Procedila jsem skrz zuby, ale jim došlo na koho to je přesně mířeno. Max nervózně přešlápl a když viděl, že se mu věnovat fakt nehodlám, odešel za ostatními. Chvilku jsme jen tak seděli a dívali se na sebe. Musela jsem přemýšlet nad Maxem, hajzl, tak dlouho jsem za ním chodila, tak dlouho jsem mu dávala najevo, že ho mám víc než ráda, tak dlouho. A on mi teď chce zničit můj krásný vztah. Vztekle jsem se na něj otočila a v ten moment, kdy jsem se na něj podívala, jsem si všimla, že se na mě upřeně dívá, asi už mě dlouho pozoroval. Když si všiml, že se na něj dívám, po tváři se mu rozlil široký úsměv. Zamračila jsem se na něj a otočila se zpátky k Donniemu. "Dáte si ještě něco?" škubla jsem sebou, ani jsem si nevšimla, že tu ta servírka stojí. "Ne, zaplatím." Odpověděla jsem ji na otázku a váhavě se usmála na Donnieho. Ten byl očividně zabrán do svých úvah. Vstala jsem a počkala na Donnieho, chytla jsem ho za ruku a propletla prsty s jeho. Pevně jsem mu zmáčkla ruku, aby se na mě podíval. Nepodíval se, jen se trochu usmál. musela jsem se s tím spokojit a dál jsem se na nic neptala. Nejeli, jsme domů jak jsem měla v plánu. Jeli jsme zpátky za Zbyňkem. Když jsme dojeli, čekal už na nás před branou. Rychle jsem vyskočila z auta a zamávala na pozdrav. Nebyl to ten nadšený pozdrav, jakým jsem zdravila Donnieho, ale on se s tím spokojil. Donnie se postavil vedle mě a já ho rychle chytla za ruku. "Ahoj," pozdravil nás znovu táta. "Čau, co potřebuješ?" zopakovala jsem jeho předchozí otázku. Pochopil kam tím mířím a kývl hlavou. "Nic zvláštního," odpověděl. "Týká se to Tvých narozenin. Vím, že je máš až za dva měsíce, ale rád bych věděl, jestli to budeš oslavovat i tady." Rozpřáhl ruce a usmál se. "Víš, že nemám moc přátel. Takže tu moc lidí nebude. Bude tu akorát Lili, Tom, Angi, Jan, tady Dany," i když jsem si upřímně nebyla jistá, jestli tu semnou Donnie zůstane tak dlouho. "A možná, pár dalších lidí." Odpověděla jsem a začala se rozhlížet po zahradě. Nic moc se tu nezměnilo, dvě velké borovice, stále stály na svém místě. I malé keříčky podél cesty k dílně, byly na svém místě, i když poněkud vyšší. "Aha," zamumlal taťka, celý nesvůj, že moje stydlivá povaha se nezměnila, ani teď, když mi táhlo na 19. Nikdy jsem nedokázala jen tak navázat hovor s cizími lidmi, natož se svými vrstevníky. Vždycky jsem je raději poslouchala a poslušně přikyvovala, oni se s mou odpovědí většinou spokojili, co jim zbývalo. Když už mě donutili s nimi mluvit, odpovídala jsem jim krátce a stručně. Taťka ještě chvilku přešlapoval a pak se otočil a rychle zmizel v dílně. Podívala jsem se na Donnieho, ten stál jako přitavený k zemi, ani se nepohnul, musela jsem zkusit jestli vůbec dýchá. Oddechla jsem si, dýchal. Usmála jsem se na něj a čekala, jestli taťka vyleze z dílny. Chvilku jsem se pokoušela stát nehybně, jako Donnie, ale po pár sekundách, mě to přestalo bavit. Chytla jsem ho za ruku a táhla za sebou. "Kam jdeme?" už jsem ho nemusela táhnout, přidal na kroku a snažil se ho semnou udržovat. "Uvidíš," zamumlala jsem a usmála se na něj. "Chci Ti někoho ukázat." Donnie se na mě zděšeně podíval. "Snad ne dalšího chlapa, který Tě přede mnou políbí…?" jeho výraz, byl dokonale vystrašený. Snažila jsem se, aby můj výraz byl lhostejný. Pokrčila jsem rameny. "Uvidíme," pronesla jsem ledabyle. Zakoulel očima a dál se k tomuto tématu nevracel. Došli jsme až ke dveřím našeho domu. "Počkej tady." Přikázala jsem a zmizela ve dveřích. Rychle jsem zula boty a vlítla do obýváku. "Ahoj," sehnula jsem se k vítajícímu jezevčíkovi. Moje Betynka, nemohli jsme ji mít v bytě, ale jezdila jsem ji navštěvovat a někdy jsem si ji brala i na víkendy. Byla větší než normální jezevčíky a taky o poznání těžší, nosit ji v náručí byla práce. "Pššt, někoho Ti ukážu." Snažila jsem se ji uklidnit, ale marně, pokaždé jak mě viděla, začala skákat, štěkat a kňučet. Bylo mi ji líto, když jsem ji pak musela opustit. "Betty," zamumlala jsem její jméno a ona se uklidnila. Posadila se a čekala co bude. "Uklidni se," přikázala jsem ji a pohladila po hlavě. "Tak jsi hodná," pochválila jsem ji. Rychle jsem vyšla z pokoje a ona mě poslušně následovala. Sešly jsme schody a já otevřela dveře. Betynka se z nich vyřítila jako kulový blesk. Skočila Donniemu po nohách a začala radostně štěkat. Donnie byl nejdřív zmatený, ale pak si spolu začali hrát. Byl to krásný pohled.

AUTOR: KRISTEN
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KRISTEN KRISTEN | Web | 29. října 2009 v 20:56 | Reagovat

:-)

2 Kikuška Kikuška | Web | 29. října 2009 v 21:01 | Reagovat

:-) to jsem zvědavá jak dlouho Donnie zůstane

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama