
Takže, vyjimečně na přání Kiki.
30.
Po asi - pro mě dlouhých - 2. minutách, jsme ji sundali. Nevím, jak má Bibi ostré zoubky, ale Jordan měl na prstu jen letmé oděrky, které nebyly skoro vidět. Pro jistotu jsem mu ranku, ale vyčistila. Pro můj a - bezpochyby hlavně -Angiin klid. Jordan se na mě omluvně usmál a já ho přátelsky poplácala po ruce. "Chtěl jsem ji vytáhnout, ale najednou po mě skočila," odpověděl mi. Ani jsem se ho nemusela ptát na otázku. Přečetl to v mém výrazu, ve kterém jasně bylo, že přemýšlím nad tím, jak je možné, že ho Bibi kousla. Ještě nikdy to neudělala. Nebo chtěla zkusit jak chutná Američan? Nad touhle myšlenkou jsem se pro sebe zasmála. "No tak my půjdeme," řekla Angi. Otočila jsem se na ni, stále zabraná do svých úvah, Donnie - mezi tím přišel, co jsem tahala Bibi z Jordana - si stoupl vedle mě a objal mě kolem ramen. Spokojeně jsem se usmála a všechny moje myšlenky se vytratily někam pryč. Nijak mi to nevadilo. Hlavní - alespoň pro mě - bylo, že jsem tady s ním. Angie se na mě uvolněně podívala a přiskočila ke mně. Sestersky mě objala a pošeptala mi, tak abych to slyšela jen já: "Konečně jsi šťastná. Dělá to s Tebou zázraky Kristen," řekla a rychle se odtáhla. Podala Donniemu ruku a rychle si s ní potřásla. Jordan na nás rychle kývl a zavíral za sebou vchodové dveře. "Co Ti šeptala Angi?" zeptal se mě Donnie, když jsme šli zpátky ke mně do pokoje. "Nic zvláštního," odpověděla jsem. A byla to tak docela pravda. "Řekneš mi to?" zeptal se. Po očku jsem se na něj koukla a všimla si, že má na tváři, můj nejoblíbenější úsměv. Ten, který je prostě jeho. Našpulil rty a čekal. "Eh, no. Že mi zamilovanost sluší," odpověděla jsem upřímně. Proč mu vždycky musím říct vše? Spokojeně se na mě usmál a posadil se na postel. Sedla jsem si naproti němu, abych na něj dobře viděla. "To jsem rád," zamumlal. A dál se na mě usmíval tím oslňujícím úsměvem. "Co takhle jít spát?" zeptal se. Zvedla jsem obočí a podívala se na hodiny. "Kruci," zaklela jsem. Bylo už půl 11. "Zítra Tě čeká škola," uvažoval nahlas. "Jo já vím," zabrblala jsem a rychle běžela do koupelny. Moje každodenní hygiena mi zabrala asi půl hodinky. Když jsem se vrátila do pokoje Donnie už stál přichystaný s toaletní taštičkou v jedné ruce a v té druhé svíral ručník. "Teď jsem na řadě já," připomněl mi, protože jsem mu skočila kolem krku a nohama ho obejmula kolem pasu. Položila jsem své rty na jeho čelo a rychle jsem z něj seskočila. Donnie odešel a já si rychle nachystala věci do školy. Nastrkala jsem učebnice a sešity do batohu a skočila na postel. Na kůži mě zastudil přívěšek mého řetízku. Jemně jsem ho chytila do ruky a otáčela ho proti světlu. D se třpytilo do všech stran. Okouzleně jsem ten, dárek pozorovala. "Jsem rád, že se Ti líbí," zašeptal Donnie spokojeně. Otočila jsem se na něj a zlehka se na něj usmála. Měl na sobě zelené tričko s velkým číslem 34. moje oblíbené. Tak jako všechno jeho oblečení, i toto triko nádherně vonělo, jako on. "Kde jsi vzal ty tepláky?" podivila jsem se. Přísahala bych, že jsem je na něm neviděla. "Tvoje mamka mi je koupila v práci," odpověděl a posadil se vedle mě. Rychle jsem potlačovala zívnutí, ale on si toho nějak všiml. Položil ruku na mé rameno a zlehka mě tlačil, abych si lehla. Počkala jsem, až si lehne vedle mě. Obejmul mě kolem ramen a já spokojeně položila hlavu na jeho hrudník. Nedokážu si představit, že bych teď měla usínat jinak. Nadechla jsem se a vdechovala vůni jeho kůže. "Dobrou lásko," zašeptal a políbil mě do vlasů. "Dobrou," odpověděla jsem a zavřela oči. Pomalu jsem začala upadat do nevědomí a mé říše snů.
Pomalu jsem otevírala oči do rána, zmatená tím, že mě nevzbudil budík, jako každé ráno. Podívala jsem se na hodiny. Zamručela jsem, bylo totiž půl šesté. Sluníčko, ale venku svítilo, stejně jako ve dne. Pro smůlu jeho paprsků, se nemohly dostat dovnitř, až na pár vyjímek. Žaluzie byly pevně zatáhnuté tak, aby do pokoje neproudilo žádné slunce, ale i přesto, se sem pár paprsků dostalo. Sice mám vstávat až kolem sedmé - protože nespěchám na autobus a autem jsem ve škole hned - odhrnula jsem peřinu a protáhla se. Letmo jsem se podívala po Donniem. Ten spokojeně spal, jednu ruku položenou na mém břichu a tou druhou, přidržoval peřinu na svém těle. Opatrně jsem chytla jeho ruku, která mě tlačila na postel a něžně ji položila na polštář. Letmo jsem se na něj usmála a vzala si všechny věci na převlečení, spolu s batohem sebou do kuchyně, abych ho neprobudila. Pomalu jsem zavřela dveře a položila věci na židli. Posadila jsem se na židli a uvažovala jak to bude dál. Letmo jsem mezi úvahami střílela pohled na digitální hodiny, které byly vsazeny na displeji od trouby. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem ani neslyšela, že se otevřely dveře od obýváku. "Nejdeš do školy?" zeptal se mě Marek. Trhla jsem sebou, při zvuku jeho hlasu. "Eh, jo jo, jdu." Zamumlala jsem rychle a vstala jsem ze židle, do koupelny jsem se nezvykle pomalu loudala. Dnes se mi nechtělo, ho tu nechat samotného. I když, mě bude zase čekat před školou. Dneska jdeme na nákupy. Musím si koupit něco na sebe. Budu utrácet. Usmála jsem se. "No konečně úsměv." Marek se na mě otcovsky usmíval. "Eh, cože?" zmateně jsem na něj střelila pohled. "Ráno se má začínat úsměvem," mrkl na mě. "A jo," zabrblala jsem a zavřela jsem se v koupelně.
AUTOR: KRISTEN
pěknéééé
a Marek má pravdu!