
"Nech toho tati!" přerušila jsem ho uprostřed dialogu a zavrtěla hlavou, abych si ji pročistila. "Je to pravda, proto to nechceš slyšet!" obvinil mě rychle, otevřel dveře od auta a hbitě vyskočil z auta. "Jdeš s náma?" ptala se sestra, která seděla na zadních sedačkách. "Ne zůstanu tady," odpověděla jsem a vyskočila z auta na čerstvý vzduch. "Za chvíli přijdeme," loučili se semnou a vyšli k obchodu. Všimla jsem si, jak se za mnou táta ještě otočil. Vztekle jsem kopla do kola od auta a potichu zaklela, když mi nohou projela mírná bolest. Chvíli jsem nehybně stála, opřená o auto a pozorovala procházející lidi. Porozhlédla jsem se po svém rodném městečku, sledovala jsem projíždějící tramvaj, parkující vozidla a přijíždějící náklaďáky s různým zbožím. Byla to spíš, než město, menší vesnička, kde se zná každý s každým. Lidé kolem mě chodili a dívali se jakoby skrze mě, jako bych tam vůbec nestála. A to mě uvádělo do rozpaků a mírně i rozčilovalo. Nechtěla jsem - a asi bych ani nevydržela - zde zůstat ještě další minutu. Proto jsem rychle vytáhla z kapsy telefon a psala sestře krátkou textovku. Půjdu pěšky, tak mě nehledejte. Zastrčila jsem telefon zpátky do kapsy, vytáhla mp4, nacpala sluchátka do uší a vydala se po chodníku k cestičce, která vedla podél silnice. Cestička byla celá pokrytá štěrkem, který zde naváželi přes zimu a uschlým plevelem, které spálilo sluníčko, jež nyní hřejivě prosvěcovalo okolí. Po cestičce jsem se doklopýtala až k přechodu na chodník, rychle jsem se rozhlédla a přeběhla na druhou stranu. Z kapsy se mi ozvalo naléhavé zvonění mého telefonu. Už mě hledají, blesklo mi hlavou a přidala jsem na kroku. Tím tempem jsem nevnímala okolí, ani to, že kolem mne procházejí ostatní chodci, někteří měli i tu smůlu, že jsem do nich v té rychlosti narazila. Po chvíli jsem usoudila, že dávat pozor na cestu, není až tak špatný nápad, tak jsem zbystřila a sledovala cestu a chodce. Když jsem procházela kolem radnice, spolu s mateřskou školkou - kterou jsem jako malá navštěvovala - zaslechla jsem z dálky zvuk motoru našeho auta - poznám ho. Zpanikařila jsem. Nechtěla jsem poslouchat další narážky na mou přetrvávající depresi. V rychlosti jsem se rozhlédla a spatřila skupinku středně vysokých jehličnatých stromu, jež dělaly jakousi hradbu mezi chodníkem a vysušených trávníkem za nimi. Na nic jsem nečekala a skočila za skupinku keříků a napnula smysly. Pozorně jsem poslouchala a mezírkou mezi keři se dívala, kdy naše auto už projede. Když už konečně projelo a zmizelo za nedalekými domy, vyskočila jsem z úkrytu a pokračovala dál v cestě. "Ahoj," pozdravil mě známý hlas. No tak Tebe jsem zrovna potkat nechtěla, pomyslela jsem si sklesle. Ale menší pomoc se hodí. "Ahoj," odpověděla jsem mu a postavila se k jeho brance. Svůj obličej jsem měla kousek od toho jeho, mrkla jsem na něj a zadívala jsem se mu do těch jeho oříškově hnědých očí. Ty jsem na něm milovala. Tak jako jej celého. I stou jeho velkou a snaživou "prací" - nebo se o to snad snažil? - mě neustále trápit a odhánět. "Maxi," oslovila jsem ho se snahou o lhostejný tón a výraz, ale - jak jinak - se mi to nepovedlo. "Jak se máš?" zajímal se zdvořile, ale s odstupem - jinak to snad ani neuměl. "Nešedivíš nám trochu?" dobírala jsem si ho a laškovně jsem mu pravou rukou prohrábla vlasy. Neucukl - jako to dělal při mém sebemenším pokusu dotknout se ho. "Pomůžeš mi?" zeptala jsem se ho naléhavě, když jsem zaslechla další zvonění mého telefonu. "Jak?" divil se a zavrtával do mě zvědavé pohledy. "Můžu se u Tebe schovat? Myslím někde v rohu na zahradě," ptala jsem se s větší naléhavostí v hlase. "Proč?" zajímal se s pobaveným výrazem ve tváři. "Potom Ti to vysvětlím," odbyla jsem ho a už jsem se drala do jeho zahrady brankou, kterou mi pomalu otevíral. Utíkala jsem po příjezdové cestě k nejbližší stěně a schovala se za ni. Chvíli jsem tam stála - se svaly a smysly napnutýma a poslouchala jsem každý zvuku. Takže mi neunikly tiché, energické kroky, které mířily k mému novému úkrytu. Opatrně jsem vykoukla zpoza rohu a vydechla úlevou. "Ach Maxi," vydechla jsem jeho jméno s pociťovaným štěstím, že je tu semnou zrovna on. STOP! Tohle jsou zakázané myšlenky. "Co se děje?" ptal se ustaraně. Nadechla jsem se, abych mu odpověděla, ale nohy se mi třásly a já se málem sesunula k zemi. Dřív než jsem než jsem mohla cítit studenou zem, jsem ucítila teplo jeho náruče. "Co to děláš?" divila jsem se a snažila jsme se, aby necítil jak se mi zrychlil tep, že se mi třásly kolena a hlas. Místo odpovědi přitiskl své rty na mé. "To co jsem měl udělat už dávno."
KRISTEN