close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jednorázovka

26. prosince 2009 v 21:23 | KRISTEN |  KRISTEN DIARY*
"Nech toho tati!" přerušila jsem ho uprostřed dialogu a zavrtěla hlavou, abych si ji pročistila. "Je to pravda, proto to nechceš slyšet!" obvinil mě rychle, otevřel dveře od auta a hbitě vyskočil z auta. "Jdeš s náma?" ptala se sestra, která seděla na zadních sedačkách. "Ne zůstanu tady," odpověděla jsem a vyskočila z auta na čerstvý vzduch. "Za chvíli přijdeme," loučili se semnou a vyšli k obchodu. Všimla jsem si, jak se za mnou táta ještě otočil. Vztekle jsem kopla do kola od auta a potichu zaklela, když mi nohou projela mírná bolest. Chvíli jsem nehybně stála, opřená o auto a pozorovala procházející lidi. Porozhlédla jsem se po svém rodném městečku, sledovala jsem projíždějící tramvaj, parkující vozidla a přijíždějící náklaďáky s různým zbožím. Byla to spíš, než město, menší vesnička, kde se zná každý s každým. Lidé kolem mě chodili a dívali se jakoby skrze mě, jako bych tam vůbec nestála. A to mě uvádělo do rozpaků a mírně i rozčilovalo. Nechtěla jsem - a asi bych ani nevydržela - zde zůstat ještě další minutu. Proto jsem rychle vytáhla z kapsy telefon a psala sestře krátkou textovku. Půjdu pěšky, tak mě nehledejte. Zastrčila jsem telefon zpátky do kapsy, vytáhla mp4, nacpala sluchátka do uší a vydala se po chodníku k cestičce, která vedla podél silnice. Cestička byla celá pokrytá štěrkem, který zde naváželi přes zimu a uschlým plevelem, které spálilo sluníčko, jež nyní hřejivě prosvěcovalo okolí. Po cestičce jsem se doklopýtala až k přechodu na chodník, rychle jsem se rozhlédla a přeběhla na druhou stranu. Z kapsy se mi ozvalo naléhavé zvonění mého telefonu. Už mě hledají, blesklo mi hlavou a přidala jsem na kroku. Tím tempem jsem nevnímala okolí, ani to, že kolem mne procházejí ostatní chodci, někteří měli i tu smůlu, že jsem do nich v té rychlosti narazila. Po chvíli jsem usoudila, že dávat pozor na cestu, není až tak špatný nápad, tak jsem zbystřila a sledovala cestu a chodce. Když jsem procházela kolem radnice, spolu s mateřskou školkou - kterou jsem jako malá navštěvovala - zaslechla jsem z dálky zvuk motoru našeho auta - poznám ho. Zpanikařila jsem. Nechtěla jsem poslouchat další narážky na mou přetrvávající depresi. V rychlosti jsem se rozhlédla a spatřila skupinku středně vysokých jehličnatých stromu, jež dělaly jakousi hradbu mezi chodníkem a vysušených trávníkem za nimi. Na nic jsem nečekala a skočila za skupinku keříků a napnula smysly. Pozorně jsem poslouchala a mezírkou mezi keři se dívala, kdy naše auto už projede. Když už konečně projelo a zmizelo za nedalekými domy, vyskočila jsem z úkrytu a pokračovala dál v cestě. "Ahoj," pozdravil mě známý hlas. No tak Tebe jsem zrovna potkat nechtěla, pomyslela jsem si sklesle. Ale menší pomoc se hodí. "Ahoj," odpověděla jsem mu a postavila se k jeho brance. Svůj obličej jsem měla kousek od toho jeho, mrkla jsem na něj a zadívala jsem se mu do těch jeho oříškově hnědých očí. Ty jsem na něm milovala. Tak jako jej celého. I stou jeho velkou a snaživou "prací" - nebo se o to snad snažil? - mě neustále trápit a odhánět. "Maxi," oslovila jsem ho se snahou o lhostejný tón a výraz, ale - jak jinak - se mi to nepovedlo. "Jak se máš?" zajímal se zdvořile, ale s odstupem - jinak to snad ani neuměl. "Nešedivíš nám trochu?" dobírala jsem si ho a laškovně jsem mu pravou rukou prohrábla vlasy. Neucukl - jako to dělal při mém sebemenším pokusu dotknout se ho. "Pomůžeš mi?" zeptala jsem se ho naléhavě, když jsem zaslechla další zvonění mého telefonu. "Jak?" divil se a zavrtával do mě zvědavé pohledy. "Můžu se u Tebe schovat? Myslím někde v rohu na zahradě," ptala jsem se s větší naléhavostí v hlase. "Proč?" zajímal se s pobaveným výrazem ve tváři. "Potom Ti to vysvětlím," odbyla jsem ho a už jsem se drala do jeho zahrady brankou, kterou mi pomalu otevíral. Utíkala jsem po příjezdové cestě k nejbližší stěně a schovala se za ni. Chvíli jsem tam stála - se svaly a smysly napnutýma a poslouchala jsem každý zvuku. Takže mi neunikly tiché, energické kroky, které mířily k mému novému úkrytu. Opatrně jsem vykoukla zpoza rohu a vydechla úlevou. "Ach Maxi," vydechla jsem jeho jméno s pociťovaným štěstím, že je tu semnou zrovna on. STOP! Tohle jsou zakázané myšlenky. "Co se děje?" ptal se ustaraně. Nadechla jsem se, abych mu odpověděla, ale nohy se mi třásly a já se málem sesunula k zemi. Dřív než jsem než jsem mohla cítit studenou zem, jsem ucítila teplo jeho náruče. "Co to děláš?" divila jsem se a snažila jsme se, aby necítil jak se mi zrychlil tep, že se mi třásly kolena a hlas. Místo odpovědi přitiskl své rty na mé. "To co jsem měl udělat už dávno."

KRISTEN
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama