close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jednodílná...

2. ledna 2010 v 21:42 | Kikuška |  *Kikuška DIARY*
Dívala jsem se z okna ven a sledovala krajinu ubíhající kolem mě. Bylo zatažené odpoledne a s holkami jsme jely ze školy. Autobus zastavil na zastávce a já jsem vzhlédla od okna. Dneska nastoupil. Rychle jsem sklonila hlavu, aby si nevšiml, že se na něj dívám. Autobus se rozjel a já opět upřela pohled do krajiny. Věděla jsem, že za pár zastávek budu vystupovat, a že bych se na něj měla aspoň ještě jednou podívat, ale nešlo to. Hlavu jsem měla jako přilepenou ke sklu. "Hele, Lyn, není to náhodou ten kluk, co se ti líbí?" zeptala se mě Kristen. "Asi jo." Odpověděla jsem bez toho, abych odtrhla oči od okna. Kristen jen pokrčila rameny a dál se věnovala hovoru s ostatními. Až příliš dobře mně znala. Věděla,že
i kdyby se sebe víc snažila, tak se na něj nepodívám.
Stejně mně hryzalo svědomí. Proč? Kvůli mně. Tušila jsem, že se budu zase trápit. Dneska byl pátek. Poslední možnost ho vidět. Pak nastával víkend a celý týden prázdnin. Už jen o víkendech jsem měla problém na něj nemyslet. Přes den se to dalo unést, vždycky bylo co dělat, ale večer, kdy jsem jen ležela v posteli. Sama v prázdném pokoji. Bylo to k nesnesení. Vždycky jsem usínala se slzami v očích a přitulená ke svému plyšáčkovi. Já vím, jak dětinské, ale nebylo to jen kvůli němu. Když slyšíte kolem sebe ostatní, jak básní o svých "miláčcích" a vy jen tupě přikyvujete, jako byste chápali, o čem ta dotyčná osoba mluví. Nejhorší na tom je, že oni si to vůbec neuvědomují, ale vy jim nechcete prostě jen kazit tu veselou náladu tím, že jim řeknete: Mně, to ale nezajímá! A nevím, o čem mluvíš! No, dobře, zase tak bych to nejspíš neřekla, ale přesto to tak občas cítím. No a právě večer je doba, kdy tohle všechno na vás dolehne a vám prostě nic jiného nezbude. Jen snít. Snít o jeho úsměvu, o jeho očích a o tom jaké by to bylo, kdybyste ho znaly.
Najednou jsem cítila něčí pohled. Věděla jsem že on to nebude a tak jsem se podívala na Kristen, protože jsem si myslela, že na mně hází ten svůj obvyklý lítostivý pohled. Ona, to ale nebyla. Stále se bavila s holkami a tak jsem se ještě podívala na druhou stranu, kde sedělo ještě pár našich spolužaček. Když jsem pohledem jela po autobuse, zasekla jsem se. Krásné modré oči mně hypnotizovaly a já se od nich nemohla odtrhnout. Chtěla jsem se zase podívat dolů, na zem, ale nešlo to. "Lyn," ždrcla do mě Kristen. "Pojď, vystupujeme." Konečně se mi podařilo vzhlédnout a viděla jsem Kristen, jak už na mně od dveří ukazuje, ať jdu za ní. Rychle jsem vstala, přehodila si batoh přes záda a vyskočila z autobusu. "Lyn, počkej!" zavolala na mě Lucka. Rozloučila jsem se s Kristen a otočila jsem se, že půjdu za Luckou. Rázně jsem vykročila, ale když jsem zvedla hlavu. Nohy se mi zastavily a já zůstala stát jako přimrazená. S Luckou stál on. Viktor. Jak krásné jméno. Nohy se mi rozklepaly a já se při pohledu na něj zachvěla. To snad nemyslí vážně, říkala jsem si, když jsem se konečně znovu pokusila o plynulý krok. Výslovně jsem jí zakázala, aby mi tohle udělala. Věděla jsem, že Viktora zná, ale tohle jsem prostě nechtěla. "Co se děje?" zeptala jsem se a snažila se o vyrovnaný hlas. Nepodařilo se. Hlas se mi třásl. Než začala Lucka mluvit, hodila jsem na ni rozzlobený pohled. "Ehm, no, chtěla jsem tě s někým seznámit." Řekla a ukázala na Viktora. "Tohle je Viktor," no jako bych to nevěděla. " A tohle je Evelyn." "Ahoj." Řekla jsem a zámavala rukou. Viktor je šibalsky pozvedl obočí a vzal mi ruku do jeho. "Takhle to dělají slušní lidé." Řekl, potřásl mi rukou a mrkl na mě. Tohle neměl dělat. Zčervenala jsem se a rychle se podívala na zem. Srdce mi tlouklo a já myslela, že mi vyskočí z hrudi. No tak, uklidni se, říkala jsem si a pustila jeho ruku. "No, tak já už půjdu." Řekla najednou Lucka a zamávala na pozdrav. Viktor pořád stál u mě a jen Lucce zamával na pozdrav. To mně vyvedlo z míry. "Ty dneska nejedeš vlakem?" zeptala jsem se ho a podívala se na něj. Jeho pohled směřoval přímo do mých očí. "Ne, dneska jedu do centra." Sakra. Otočila jsem hlavu, abych mu mohla aspoň něco říct. "Aha." No, to jsem se teda na moc nezmohla. On, se ale snažil očividně víc. "Lucka říkala, že tam někde bydlíš. Tak to asi pojedeme spolu, ne?" Pořád jsem se dívala pryč. "Asi ano." Odpověděla jsem stručně a vyšla. Doběhl mně a rychlým krokem jsme společně vyšli schody až na zastávku. Z hluboka jsem se nadechla. Šla jsem až skoro na konec zastávky. To bylo moje pravidlo. V zadním voze je prostě méně lidí. Opět se postavil vedle mě. Sledovala jsem, jak přijíždějí na protější zastávku tramvaje a po očku se koukala na Viktora. Byl vyšší než já, měl tmavší vlasy a sportovní postavu. Tohle už jsem měla odpozorované z autobusu. Když jsem ho viděla poprvé, bylo brzo ráno a on stál na zastávce. I když jsem ho pořádně neviděla, stejně jsem si byla jistá, že je pěkný. A pak, když jsem ho viděla za pár dnů ve škole, se to potvrdilo. Vždycky jsem se pak na něj dívala. A ty oči, ty krásné modré oči. Bohužel jsem taky věděla, že se na mně nikdy nepodívají. Až dneska.
"Už nám to jede." Vytrhl mě ze snění. Tramvaj přijela a my se postavili k zadním dveřím. Když se otevřely, poodstoupil a pustil mně, abych vešla první. "Ty jsi ale gentleman." Řekla jsem žertovně a po očku se na něj podíval. Usmál se na mně a pak nastoupil taky. No, konečně jsi ze sebe něco vyklopila, řekla jsem si a rozhlédla se po tramvaji po volném místě. Měla jsem štěstí a sedadel bylo volných víc než dost. Už, už jsem se chystala si sednout na sedadlo pro jednoho, když se za mnou najednou ozvalo: "Kam jdeš?" otočila jsem se a viděla, jak Viktor sedí na dvousedadle. Ztrápeně jsem se na něj podívala a neochotně jsem si šla vedle něj sednout. "Vadí ti to snad?" zeptal se a tázavě se na mně podíval. "Ne, já jen…" to už jsem raději nedopověděla a jen jsem zase sklopila pohled. "Lucka mi říkala, že se ti líbím." No, tak to je špatné, hodně špatné. "Hele, nemyslíš si o sobě trošku?" řekla jsem a drze se na něj ušklíbla. Udiveně se na mně podíval. Snad jsem si nedovolila moc, říkala jsem si. Pak mě ale přesvědčil o opaku, když se na mě opět usmál. "Tak promiň, jen říkám, co jsem slyšel." Pak se podíval ven a dodal: "A jak to teda je?" Chtěla jsem mu to všechno říct, všechno co k němu cítím, ale nešlo to. "No, po pravdě? Ano líbíš se mi. Jenže se taky trochu bojím." Řekla jsem sklesle a podívala se na něj, jak bude reagovat. Překvapeně se na mně podíval. "Čeho?" "Že nejsi takový…jakého jsem si tě představovala."
Dodala jsem úzkostně a podívala se bokem. "Aha. No, byl bych nerad, kdybych tě zklamal. Možná to tak ze začátku nevypadalo, ale taky se mi líbíš." Když to dořekl, něžně mně chytl za bradu a otočil si mně tak, aby se mi díval do očí a pak jen dodal. "Víš." "Teď už ano." Měla jsem nutkání ho políbit. Měl tak krásné oči. Vpíjely se do mě a já nevěděla jak se z jejich dosahu dostat. Položil si ruku zpátky na batoh a obdivně se na mě usmál. "Já se ti asi opravdu líbím, viď?" Přikývla jsem a potupně sklonila hlavu.

"Budu vystupovat." Řekla jsem a rychle se zvedla, když jsem zjistila, že už jsme na místě. Vyklouzla jsem z tramvaje a doufala, že se dveře rychle zavřou a já ho uvidím už jen odjíždět, ale on v poslední chvíli vyskočil ze dveří a chytl mně kolem ramen tak, aby se mi mohl podívat do očí. "Počkej. Nechoď ještě." Řekl. Tramvaj odjela a my jsme na zastávce zůstali sami. "Ale já…" Chtěla jsem říct, že musím jít domů, ale jeho očím se nedalo odolat. Svěsila jsem ruce, které se ještě před chvílí snažili odtlačit ho ode mě, podél těla. Zvedl ruku a jemně mi prohrábl vlasy. "Evelyn, hezké jméno." Řekl a odhrnul mi pramen vlasů, který vítr sfoukl do tváře. V tom okamžiku mi po těle přejel mráz a já se zachvěla. "Je ti zima? Promiň, zdržuju tě a ty určitě mrzneš." Pustil mě ze svého sevření a odsunul se. "Ne! Nezdržuješ. Nechoď ještě." Řekla jsem a přisunula se pomalu zpátky k němu. "Dobře." Řekl potichu a položil mi ruce zpátky kolem ramen. Naklonil se ke mně a zeptal se: "Můžu?" V té chvíli mi bylo jasné, co chce udělat a tak jsem jen přikývla. Když jsem cítila, jak se ke mně blíží, pomalu jsem zavřela oči. Potom už jsem jen cítila jeho rty na mých.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KRISTEN KRISTEN | Web | 2. ledna 2010 v 22:21 | Reagovat

Brr.... ROMANTIKAA.... brrr... Ale jako, pěkně napsané... Ale děsí mě to.. romantika..

2 Kikuška Kikuška | Web | 2. ledna 2010 v 22:22 | Reagovat

no, ale aspoň že je to pěkně napsané...tak promiň za tu romantiku  :-D

3 KRISTEN KRISTEN | Web | 2. ledna 2010 v 22:24 | Reagovat

Ty se bojíš hororůů... Já romantiky...

4 Kikuška Kikuška | Web | 2. ledna 2010 v 22:32 | Reagovat

:-D každý něčeho

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama