
41.
Konečně mi rozvázal oči a já stála v - patrně hotelovém - pokoji. Všude kolem nás byly rozprostřené svíčky různých barev, polštářky do tvarů srdíček, lampičky se zamilovanými motivy. Typické, ale ne pro mě. Nesnáším přeslazené věci, ale tohle, mě rozladilo. "C-Co to?" zakoktala jsem se a ukázala kolem sebe. "Překvapení lásko," zamumlal Donnie a už stál u mě. "No to vidím." Zadýchala jsem se, když jsem cítila jeho rty na své kůži. "Tichoučko," zašeptal, rty měl tak blízko, že se mého ucha téměř dotýkal. Zachvěla jsem se. "Tak je to správně," zamumlal. Cítila jsem, jak mě něžně tlačí k posteli. Postel byla převlečená do červeného ložního prádla, bílými srdíčky byl polštář doslova posetý. "Co to-" nenechal mě to doříct, jemně mě shodil na postel a lehl si za mnou. Jeho polibky byly zoufalé, vášnivé a strašně naléhavé. Jeho rty se surově tlačily na ty mé. "Chci Tě!" zavrčel vztekle. Vyjeveně jsem na něj zírala, by rozrušený, vzteklý a hlavně vzrušený. Vzrušení jím kolovalo, třásl se a jeho ruce ze mě rvaly moje šaty. Chtěla jsem ho chytit a přimět ho, aby se uklidnil, ale jedna jeho ruka držela mé ruce u sebe a tou druhou mi rval šaty z těla. "Po-" zase mě to nenechal dopovědět, chtěla jsem mu říct, aby počkal, protože mě to bolelo. "Donnie," vydechla jsem z posledních sil, ty mě totiž rychle opouštěly jak jsem se snažila ho od sebe dostat a uklidnit ho. "Přestaň!" zašeptala jsem, ale on mě neslyšel.
Ráno jsem se probudila, celá ztuhlá. Zatím to bylo dobré - necítila jsem žádnou bolest. Zatím. Pomalu jsem se posadila a všimla jsem si, že Donnie sedí na opačné straně pokoje, prsty si třel spánky. Vypadal rozrušeně. "Donnie," zašeptala jsem. Čelistí mi projela bolest, takže jsem se zmohla jen na jeho jméno. Vzhlédl a jeho pohled byl bolestný. Po tváři mu kolovaly tři narůžovělé šrámy, ale jinak nic. "Omlouvám se," zamumlal a hlas se mu zlomil bolestí. Dívala jsem se na něj, nechtěla jsem uvěřit tomu co se zde včera večer odehrálo. Ale byla to pravda. Byl tak rozčílený. Z čeho? Z toho, že odjíždí? Že mě tu nechává? Bylo mu to líto? V mé hlavě se otázky střídaly jako na běžícím pásu. "Co se to včera s Tebou dělo?" zeptala jsem se a hned jsem uvažovala, jestli to opravdu chci vědět. Když jsem si vzpomněla jak mě vší silou držel za ruce, jak na mě jeho teplé tělo leželo a pálilo mě, na mé studené kůži, otřásla jsem se. Nadechl se, aby mi odpověděl a mnou projel záchvěv pochybností. Vynutil si to. "Vzpomněl jsem si na to, že za pár dní, Tě nebudu mít hodně dlouho," zamumlal a poklepal na místo vedle sebe. Nehnula jsem ani brvou, ani když mi naznačoval, abych si k němu šla přisednout. Měla jsem strach. Ano, měla jsem strach z něj. Pomalu se zvedl a váhavými kroky šel ke mně. Trošku jsem se odsunula, aby u mě nebyl tak blízko. Posadil se na okraj postele a pokusil se o úsměv. Jeho rty se sice skroutily do úsměvu, ale jeho oči nezářily, byly smutné a zklamané. "Jsem zklamaný," zašeptal. Hm, jako kdybych to nedokázala vyčíst z jeho očí, je tak čitelný. "Co jsem udělala špatně?" zeptala jsem se rychle. Uvažovala jsem, proč je zklamaný, co jsem udělala. "Nic, nejsem zklamaný z Tebe, ale ze sebe. Chtěl jsem udělat, nějakou romantickou chvilku na rozloučení. A místo toho-" odmlčel se a zvažoval jak bude pokračovat. Bleskově se na mě podíval a pousmál se. "Místo toho jsem Ti ublížil." Vyjeveně jsem se na něj podívala a nevěděla o čem mluví. "Cože?" zašeptala jsem. Postavil se a natáhl ruku, pokynul abych se ho chytla. Opatrně jsem vložila svou dlaň do jeho, až se má ruka v jeho velké dlani ztrácela. Zvedla jsem se z postele a nechala se vést k velkému zrcadlu. Postavil mě před něj a já se viděla, jak stojím před ním, jen ve spodním prádle. Vlasy jsem měla rozcuchané, oči vytřeštěné. Prohlédla jsem se pozorně a všimla si, že můj bok zdobí jedna velká modřina, u zápěstí jsem měla z každé strany taky modřiny, na břichu jsem měla tři narůžovělé pruhy, na levé noze na mě křičela modřina snad přes celou půlku stehna. "A nemyslím bolest jen fyzickou," poznamenal tiše, mezi tím, co jsem se vyděšeně prohlížela v zrcadle. Provinile si mě prohlížel, cítila jsem na sobě jeho pohled, ale také jsem ho viděla v zrcadle. Pomalu jsem se otočila a vzala ho za bradu. "Miluju Tě," zamumlala jsem. A vrazila mu krátký polibek. Na to reagoval rychle. Jako když ho zase nakopnou. Jeho ústa surově narážela na mé rty. Ruce měl položené na mém pase a držel si mě na těle. Pomalu mě táhl k posteli, zakopávala jsem o své a jeho nohy, když jsme šli - oprava, když mě táhl. "Donnie," vydechla jsem poraženě. Opět nade mnou získal moc. Tentokrát, jsem se raději nebránila, ale snažila jsem se to procítit. Jeho zuřivosti jsem se s bolestí oddala.
Probrala jsem se a opět jsem ho našla, jak seděl na druhém konci pokoje, tentokrát se na mě upřeně díval. "Mohla jsi mě zastavit," zamumlal. Dívala jsem se na něj, neschopna slova, když jsem zvažovala své možnosti. Moje rozhodnutí udělat mu radost romantickou chvilkou, mě na moment ovládla. Vztekle jsem se na něj podívala. "Mohl by jsi mě, alespoň jednou nechat udělat to tak, jak chci já?!" procedila jsem skrz zaťaté zuby. Provinile se na mě díval, nechala jsem ho, aby ho můj pohled bolel. "Mrzí mě to," omlouval se. Bylo značné, že to myslí upřímně. "Přesto jsi to udělal," zavrčela jsem. Jeho pohled se zkřivil bolestí. "Opravdu mě to mrzí," opakoval. Kdyby to šlo, můj pohled by ho pálil na kůži. Probodávala jsem ho takovou silou. "Tak proč jsi to udělal?" vztekala jsem se. "Neovládl jsem se," přiznal.
KRISTEN
No, tak tohle bych od Donnieho opravdu nečekala...snad se to mezi nimi dá zase do pořádku