
43.
"Vážně to musí být?" zašeptala jsem zoufale. "Musí," odpověděl a konejšivě se na mě usmál. pondělí a úterý mi uběhlo jako voda, nevím čím to tak rychle uteklo. Jestli tím, že jsem se tak netěšila na středu, nebo tím, že jsem s ním, měla už jen poslední chvilky před tím, než odjede. Teď jsme stáli na letišti, za pár minut mu to letí. Přesněji asi za 45. minut. "Slíbil jsi mi, že mě neopustíš," připomněla jsem mu zoufale. Slzy se mi draly do očí, ale já je chtěla zastavit. Nešlo to, bylo to víc těžší. Hodiny odtikávaly a mi přišlo, že se blíží konec mého života. "Já vím," zamumlal sklesle. Pohladil mě po líčku, zabořila jsem mu svůj obličej do jeho dlaně. "Myslíš, že to pro mě není těžké?" naléhal. Tohle na mě zkoušel už tolikrát, vyvolat ve mně falešné pocity, že on to má těžší, ale jak jednou řekl. Ženy a muži jsou v tolika věcech rozdílní. "Ano - je," zamumlala jsem poraženě. "Musím jít," zašeptal. Hlas se mu třásl, měl nasazené sluneční brýle, abych neviděla jak ho to bolí, ruka, kterou mě hladil po zádech se mu také třásla. "Miluji Tě, nezapomeň," donutila jsem se to říct vyrovnaně s klidným hlasem, ale můj krk, ani tohle loučení tomu moc nepomáhalo. "I já Tebe lásko," zašeptal a stiskl mi ruku. "Budeš mi moc chybět!" hlas se mu zlomil, snažil se to rychle zamaskovat, tak mi vrazil náš poslední, dlouhý polibek. Chytla jsem ho křečovitě za ruku. "Nechoď," zaprosila jsem. "Musím," zašeptal. Otočil se a spěchal k letadlům. Podlomili se mi kolena, tělo se mi celé třáslo a já dopadla na zem. Všimla jsem si, jak se po mně otočil, ale už nemohl jít zpět. "Prosím," zašeptala jsem, ale nikdo mě neslyšel. Lidé mě obcházeli, vyhýbali se mi - jako čert kříži - dívali se na mě jako bych se zbláznila. Třesoucí rukou jsem vytáhla z kapsy telefon, rychle jsem vyhledala číslo, které jsem chtěla a čekala až to zvedne. "Maxi?" zamumlala jsem do telefonu. "Děje se něco?" vyptával se. Chvíli jsem koukala na místo, kde ještě před chvílí stál Donnie. "Ano…" odpověděla jsem rychle. "Kde jsi?" slyšela jsem, jak popadl klíče a zvýšil tempo chůze. "Na letišti," zašeptala jsem. "Hned jsem tam! Počkej tam na mě! Nikam nechoď!!" přikázal a položil to. Pomalu jsem se zvedla ze země, oprášila jsem z kalhot prach. Očima jsem hledala nějakou lavičku, kde bych si mohla sednout a počkat na Maxe. V tomhle stavu bych nemohla řídit. Moje auto!
Vzpomněla jsem si a rychle psala Maxovi sms, ať sebou vezme ještě někoho. Neodepsal, asi proto, že už řídil. Mezitím, co jsem na ně čekala, jsem sledovala odtikávající hodiny. Tik tak… Tik tak… zaklonila jsem hlavu dozadu a zavřela oči. Vybavila se mi poslední vzpomínka na Donnieho. Oblečen celý do černé, jako kdyby někdo umřel, brýle - aby nešlo poznat jak ho bolí odlet a kšiltovka - aby ho nikdo nepoznal. Zasnila jsem se a vzpomínala na naše společné chvilky, naše víkendy, naše večery. Ve snu se mě dotkla něčí teplá ruka, na mé studené kůži mě pálila. "Ahoj," zdravil někdo. otevřela jsem oči a všimla si, že vedle mě sedí Max a taťka se na mě ustaraně kouká. "Stalo se něco?" vyzvídal. "Já se o tom nechci bavit!" odsekla jsem se zvýšeným hlasem. "Dobře, Max Ti vezme Tvé auto a já pojedu jeho, souhlasíš?" navrhoval rychle. Věděl, že bych s ním nejela s touhle náladou, že Maxovi toho řeknu víc, nebo mě aspoň dostane z této nálady. "Fajn" souhlasila jsem a dále seděla na lavičce, neměla jsem sílu se zvedat. "Jdeme?" ptal se taťka netrpělivě. "Půjdeme," přitakala jsem a snažila jsem se zvednout, ruce i nohy se mi třásly. Postavila jsem se, ale zavrávorala jsem, kdyby tam nestál Max, asi bych spadla na zem. "Díky," zamumlala jsem, celá červená. Podrazil mi kolena a druhou rukou mě chytl, taťka se na nás podezíravě podíval, ale když viděl můj výraz, nic nenamítal a vzal Maxovi klíčky. "Tak se potkáme u Tebe," loučil se Max s taťkou a nesl mě do mého auta. Položil mě na sedadlo pro spolujezdce a zapnul můj pás. "Díky," zašeptala jsem a pokusila se o úsměv, bohužel bez úspěchu - mírně jsem pokroutila rty, takže to úsměv skoro ani nebyl. "Pro Tebe…" odpověděl a zavřel dveře, rychle oběhl auto a už byl na svém místě. Rychle nastartoval a vyjel z parkoviště. Rozhlédla jsem se, abych našla taťku s Maxovým autem, ale nikde nebyl. "Ten byl rychlý," zamručela jsem. Byla jsem celkem nervózní z toho, že jsem s ním teď úplně sama. "Co se stalo?" zeptal se, když jsme stáli na křižovatce, taťka nikde, takže jsme byli sami. "Musel odjet." Obličej se mi zkřivil bolestí. "Lá- Kristýn…" zašeptal. Chvíli jsme jeli mlčky, projížděli jsme lesem. Náhle zastavil. "Co- Co se děje?" panikařila jsem. "Půjdeme se projít," odpověděl a vylezl z auta. Dříve, než jsem stihla odepnout pás, už stál u mých dveří a pomáhal mi z auta. Když jsem byla venku chytil mě za pas a přitáhl si mě k sobě. "Co to děláš?" divila jsem se jeho drzosti. Pokrčil rameny, ale ruku měl stále na mém pasu. Povzdechla jsem si, ale nechala ji tam. Zahříval mě dotek jeho kůže, už jen to, že tu někdo byl se mnou. "Díky," poděkovala jsem znovu. Pozvedl obočí a uvažoval co za tím vězí. "Co jsem provedl?" zajímal se. Pokrčila jsem rameny. Usmál se na mě tím svým veselý úsměvem, při kterém se smály i jeho oči. Jeho oči zářily. Neubránila jsem se úsměvu. "Jsi takový smíšek, víš?" odpověděla jsem mu otázkou. "Dík," poděkoval a opět se na mě usmál. Zasmála jsem se. Srdce mi, ale tlouklo zběsileji, měla jsem pocit, jako by se mi rozpůlilo na dvě části. Jednu velkou - truchlící po Donniem a menší - šťastnější s Maxem, toho jsem vždycky měla ráda, vždycky to byl můj nejlepší kamarád. Kterého jsem dřív milovala, ale spravilo se to a my se stali přátelé. A doufám, že jimi zůstaneme.
Vzpomněla jsem si a rychle psala Maxovi sms, ať sebou vezme ještě někoho. Neodepsal, asi proto, že už řídil. Mezitím, co jsem na ně čekala, jsem sledovala odtikávající hodiny. Tik tak… Tik tak… zaklonila jsem hlavu dozadu a zavřela oči. Vybavila se mi poslední vzpomínka na Donnieho. Oblečen celý do černé, jako kdyby někdo umřel, brýle - aby nešlo poznat jak ho bolí odlet a kšiltovka - aby ho nikdo nepoznal. Zasnila jsem se a vzpomínala na naše společné chvilky, naše víkendy, naše večery. Ve snu se mě dotkla něčí teplá ruka, na mé studené kůži mě pálila. "Ahoj," zdravil někdo. otevřela jsem oči a všimla si, že vedle mě sedí Max a taťka se na mě ustaraně kouká. "Stalo se něco?" vyzvídal. "Já se o tom nechci bavit!" odsekla jsem se zvýšeným hlasem. "Dobře, Max Ti vezme Tvé auto a já pojedu jeho, souhlasíš?" navrhoval rychle. Věděl, že bych s ním nejela s touhle náladou, že Maxovi toho řeknu víc, nebo mě aspoň dostane z této nálady. "Fajn" souhlasila jsem a dále seděla na lavičce, neměla jsem sílu se zvedat. "Jdeme?" ptal se taťka netrpělivě. "Půjdeme," přitakala jsem a snažila jsem se zvednout, ruce i nohy se mi třásly. Postavila jsem se, ale zavrávorala jsem, kdyby tam nestál Max, asi bych spadla na zem. "Díky," zamumlala jsem, celá červená. Podrazil mi kolena a druhou rukou mě chytl, taťka se na nás podezíravě podíval, ale když viděl můj výraz, nic nenamítal a vzal Maxovi klíčky. "Tak se potkáme u Tebe," loučil se Max s taťkou a nesl mě do mého auta. Položil mě na sedadlo pro spolujezdce a zapnul můj pás. "Díky," zašeptala jsem a pokusila se o úsměv, bohužel bez úspěchu - mírně jsem pokroutila rty, takže to úsměv skoro ani nebyl. "Pro Tebe…" odpověděl a zavřel dveře, rychle oběhl auto a už byl na svém místě. Rychle nastartoval a vyjel z parkoviště. Rozhlédla jsem se, abych našla taťku s Maxovým autem, ale nikde nebyl. "Ten byl rychlý," zamručela jsem. Byla jsem celkem nervózní z toho, že jsem s ním teď úplně sama. "Co se stalo?" zeptal se, když jsme stáli na křižovatce, taťka nikde, takže jsme byli sami. "Musel odjet." Obličej se mi zkřivil bolestí. "Lá- Kristýn…" zašeptal. Chvíli jsme jeli mlčky, projížděli jsme lesem. Náhle zastavil. "Co- Co se děje?" panikařila jsem. "Půjdeme se projít," odpověděl a vylezl z auta. Dříve, než jsem stihla odepnout pás, už stál u mých dveří a pomáhal mi z auta. Když jsem byla venku chytil mě za pas a přitáhl si mě k sobě. "Co to děláš?" divila jsem se jeho drzosti. Pokrčil rameny, ale ruku měl stále na mém pasu. Povzdechla jsem si, ale nechala ji tam. Zahříval mě dotek jeho kůže, už jen to, že tu někdo byl se mnou. "Díky," poděkovala jsem znovu. Pozvedl obočí a uvažoval co za tím vězí. "Co jsem provedl?" zajímal se. Pokrčila jsem rameny. Usmál se na mě tím svým veselý úsměvem, při kterém se smály i jeho oči. Jeho oči zářily. Neubránila jsem se úsměvu. "Jsi takový smíšek, víš?" odpověděla jsem mu otázkou. "Dík," poděkoval a opět se na mě usmál. Zasmála jsem se. Srdce mi, ale tlouklo zběsileji, měla jsem pocit, jako by se mi rozpůlilo na dvě části. Jednu velkou - truchlící po Donniem a menší - šťastnější s Maxem, toho jsem vždycky měla ráda, vždycky to byl můj nejlepší kamarád. Kterého jsem dřív milovala, ale spravilo se to a my se stali přátelé. A doufám, že jimi zůstaneme.
KRISTEN
no, taky doufám