Březen 2010
Dnes slaví (30. 3.)
30. března 2010 v 16:38 | Kikuška | *Ostatní Star*
herec
Celé jméno: Jason William Dohring
Datum narození: 30. 3. 1982
Místo narození: Ohio, USA
Výška: 1, 83 m

krasobruslař
Jméno: Michal Březina
Datum narození: 30. 3. 1990
Místo narození: Brno

Dneska by oslavil své 71. narozeniny také český herec Jiří Hrzán (např. Drahé tety a já, Homolka a Tobolka, Nebeští jezdci aj.)
Narodil se roku 1939 v Táboře a tragicky zemřel ve svých jednačtyřiceti letech (24. 9. 1980) v Praze.
46. Díl
29. března 2010 v 18:08 | KRISTEN | *II. Serie : Život s Mojí Star*
46.
"Usmíváš se," poznamenala Lily, když jsem ji vyzvedla na zastávce. Uběhly asi dva týdny co Donnie odjel a na mém obličeji se úsměv vyskytoval zřídka kdy. A nebyl to ten upřímný. Usmívala jsem se, abych nepřidělávala starosti, abych lidi potěšila. Nechtěla jsem, abych je trápila tím, že já mám depresi. Usmívala jsem se, když to bylo potřeba, někdy mi to zbaštili, někdy - pro mou smůlu - ne. "Když myslíš," odpověděla jsem suše. V mém hlase už dlouho nebyla žádná zmínka emocí, ani v mém obličeji a v mých reakcích už vůbec. "Dneska si budete zase povídat že?" hádala Lily. Letmo jsem se na ní podívala. Viděla jsem v jejím obličeji starosti. Stáli jsme na moji neoblíbené křižovatce, kde mě holky vždy donutily, abych se na ně alespoň podívala. Podívala jsem se na ně, nasadila - ne zrovna přesvědčivý - úsměv a rychle pohled odvrátila. "Jak to víš?" divila jsem se, jak rychle to na mě poznala. "Jednou jsi mi řekla, že si s Donniem voláte a měla jsi u toho takový spokojený úsměv," připomněla mi náš dávný rozhovor, kývla jsem že ji rozumím. "Teď ho máš taky," poukázala na mé -lehce - zvednuté koutky úst. "Koupil si webku," přiznala jsem důvod mého úsměvu. Její výraz se konečně změnil, byl mnohem uvolněnější. "Víš," začala a nasadila vážnější výraz, "ze začátku ses snažila nás balamutit, ošálit, u některých to zafungovalo. Ale u mě a Market ne. Všimly jsme si, že se děláš silná, abychom neměly starosti. Ale čím víc si dělala jakože nic, tím víc jsme se o Tebe bály. Nepodařilo se Ti nás oblafnout v tom, že jsi v pořádku." Když si všimla, že se na ni vyjeveně dívám, sklopila pohled. Tohle jsem nechtěla, myslela jsem, že jsem každého ukolébala pocitem, že jsem v pořádku, že mě odchod Donnieho nikterak nezasáhl. Mýlila jsem se. Hrozně moc, jsem se mýlila. A to bolelo. Ubližovala jsem jim víc, než jsem chtěla. Ubližovala jsem sama sobě i mým nejbližším. Myslela jsem, že mě deprese opustí, že když vím, že se uvidíme na oslavě jeho narozenin, že budu v pořádku, že už nebudu muset předstírat. Ale čas na mě doléhal víc, než jsem předpokládala, nezdálo se mi to jako dva měsíce čekání na jeho narozeniny. Zdálo se mi to jako roky, staletí. Dokázala jsem pochopit Edwarda, když se snažil chránit to, na co tak dlouho čekal. Když nechtěl Bellu proměnit v upíra. Edwarde, povzdechla jsem. Donnie, otřásla jsem se. "Mrzí mě to," zašeptala jsem, přesunula jsem pohled na cestu a šlápla na plyn. Auto sebou mírně škublo, když jsem přidala plyn, víc než jsem chtěla. "Myslela jsem, že Vám tak odlehčím, že budete žít šťastnější život, že když Vám budu nalhávat, že jsem v pořádku, že si to budete myslet. Nechtěla jsem Vám ubližovat - to vážně ne - jen jsem nechtěla dávat najevo své emoce - a Ty víš jak nerada to dělám - a depresi," přiznala jsem neochotně a plná obav. I teď dávám najevo emoce a to bylo vcelku nepřijatelné. Pro mě. Vcelku i zvláštní. Nebyla jsem typ, že bych někomu musela říkat jak se cítím. Nechtěla jsem druhým přidělávat starost. Ale dělala jsem to. Moje mamka si všimla, že není něco v pořádku, ale zalhala jsem ji, že je mi fajn a nic mi nechybí. Kromě Donnieho, pomyslela jsem si v tu chvilku rozrušeně. "Kristýn, jsi hlupáček v tomto ohledu. Považuji se za Tvou kamarádku a myslím - nebo spíš vím - že mi můžeš věřit," připomněla mi pevnost našeho kamarádství a zvedla prst a ukázala na mě. "Ty jsi moje kamarádka - pokud Tě tak mohu nazvat - tak nejlepší. Vím, že Ty mě tak nebereš, že Tvou nejlepší přítelkyní je Angi, ale i tak ten - Tvůj směšný - titul neseš!" slovo titul procedila skrz zuby. Neměla ráda, když jsem spolužáky a spolužačky "titulovala". Pro mě to bylo celkem lehké a prosté. Je to jako v královské rodině. Král - ne, že bych se za něj považovala - si k sobě nikdy nevezme někoho, komu plně - nebo docela - nedůvěřuje. Nemůžu své známé nazvat kamarády, pokud. Ani nevím proč, kamarády si vybírám sama, když už na ně ta volba padne, nemůžou s tím nic dělat. Připoutám si je k sobě něčím zvláštním, něco jako neviditelné pouta. Jednou jím dám najevo své sympatie a kamarádství, jednou ale už ne víckrát. Po druhé možná, ale potřetí to říct, bych už nedokázala. Není dobré, dávat někomu najevo, jak je pro Vás životně důležitý, ten dotyčný to vycítí, ten dotyčný - kdyby chtěl - Vám něco přikáže a vy byste to pro něj udělali. Když jste na někom závislí - životně - tak - i kdyby to nebyla Vaše chyba - byste za ním přišli a omluvili se - pokaždé - když by jste se pohádali, padli byste před ním na kolena a prosili. To znám, ač bych se k prošení na kolenou nikdy nesnížila. Možná, kdyby mi to moje bývalá nejlepší kamarádka přikázala - možná - bych to pro ni i udělala. A když už jim dáte najevo tu náklonnost, oni Vám ubližují, opovrhují Vámi, nutí Vás, abyste se přátelili jen s nimi. Brrr, otřesné vzpomínky. To je životní etapa, na kterou nerada vzpomínám. "Promiň, ale je to tak," zamručela jsem v souhlas. "Mohla jsi být, kdysi," zašeptala jsem tak tiše, že jsem pochybovala, že to slyšela. "Cože?" ptala se zmateně. Takže mě neslyšela. "Ale nic," zamručela jsem rychle. Tuhle vzpomínku, nebudu rozpitvávat. Bylo to, velmi bolestivé i teď, když si na to vzpomenu, to bolí. Tahle vzpomínka se semnou táhne už dlouho. I přes mou snahu zapomenout, mi to stále přijde na mysl, kdykoliv Lily vidím. Někdy na to zapomenu, ale je to už ve mně. Je to jako vypálené do mých vzpomínek. Brrr, otřásla jsem se znovu.
Školní den uběhl moc rychle, až moc. Psychologická rozmluva sice pokračovala, ale s Market. Naštěstí, jsem se jí nemusela tak zpovídat jako Lily. Ona se spokojila s jednoduchou odpovědí. Naštěstí - pro mě i pro ni. Přijela jsem domů. Autem jsem jela velmi rychle, modlila jsem se, aby mě nechytli policajti. Nechytli, opět - naštěstí. Hodila jsem boty na botník, bundu jsem pověsila na věšák a běžela do pokoje. Položila jsem batoh na židli a skočila na malý gaučík, který mi Marek koupil k narozeninám. No jo, ještě dva dny. Ještě dva dny do mých papírových narozenin. I když jsem je oslavila už dvakrát. S rodičema jsem to oslavila o víkendu - teda oprava s mamkou a jejím přítelem, jeho dcerou a mou mladší sestrou Zuzkou. Dárky dostanu, ale až pozítří - tedy, krom toho od Marka. Zapnula jsem notebook a čekala až mi najede internet. Na plochu mi vyskočilo, že je Donnie on-line. Rychle jsem stiskla zelené sluchátko a čekala. Tůt… Tůt… Již po druhém zvonění to Donnie vzal, asi po půl minutě se objevil v malém rámečku přes web-kameru. "Ach," vydechla jsem. Dech se mi zrychlil, tep zvýšil. "Ahoj lásko," pozdravil a pohled střelil do web-kamery. Zhluboka jsem se nadechla.
KRISTEN
Koncert UDG
27. března 2010 v 8:36 | Kikuška | *Kikuška DIARY*
No, tak z nadpisu už je určitě zřejmé, že budu psát o dalším koncertě, na kterém jsem letos byla. Sice byl už v úterý 23.3., ale nějak teď nebyl čas tady něco napsat.
Ti kdo znáte UDG určitě víte, že že je to skvělá kapela a teď jsem zjistila, že na živo jsou ještě lepší než Kryštof. To se musím opravdu přiznat, že jsem si ten koncert užila mnohem více než u Kryštofů. Možná to bylo i tím, že mě postupem času kámoška protlačíla až k pódiu, kde to bylo fakt úžasné. Skákaly jsme o 106 a zpívaly jsme až jsme si (bohužel) skoro :D vyřvaly hlasivky. Opravdu jsem lepší den nezažila. A to jich bylo plno, o kterých jsem si tohůle říkala, ale to se s tím nedá teď vůbec srovnat. Doufám, že zase někdy přijedou a já na ně s radostí zase půjdu!!
No jinak hostem UDG byli O5&Radeče, kteří byli taky super. Hlavně teda Tomáš (zpěvák) a ty jeho taneční kreace. To jsem se fakt bavila :D
Prostě a jednoduše jsem si to užila, co víc napsat. Doufám, že kluci zase dorazí :)
P.S.: Jo, tu fotku pořídila kámoška, která tam semnou byla...jinak jich samozřejmě máme víc, ale tahle je jedna z těch podařenějších :D to víte, mobil je jen mobil :D
45. Díl
15. března 2010 v 18:46 | KRISTEN | *II. Serie : Život s Mojí Star*
45.
"Ono se to tak dá říct, protože se to tak stalo," výjimečně jsem s ním souhlasila. Posmutněle se na mě usmál. "Nemusí to tak být," naléhal na mé city. Skoro jsem na něj zavrčela, když to řekl. "Udělal sis to sám," štěkla jsem po něm. "Měl si šanci před dvěma roky! Ale Ty?" - pohrdlivě jsem se na něj podívala a rozhodila rukama - "Ty jsi ji nevyužil! Dupal sis jak po štěstí, tak i po mých citech a to se nezapomíná a ani se to nezacelilo." Ruce jsem měla stále roztáhnuté, hlas zvýšený, dech zrychlený a výraz vzteklého psa. Děsivé že? A co teprve jeho výraz. Byl rozpolcený. Jeho výrazy se rychle měnily. Byly chvíli provinilé, potom překvapené a nakonec rozčílené. Jako kdyby si říkal: co si to ke mně dovoluje?! Pousmála jsem se nad svou drzostí a řekla jsem si, že jsem ho potrápila dost. Přestanu s tím, ať později nelituji, nikdy nevím co bude dál. Jako teď. Dívala jsem se Maxovi do očí a přemýšlela jsem, co tak prohání jeho myšlenky. Z původního plánu - jet už domů sešlo, tak rychle jako mě ta myšlenka napadla. Maxovy oči si mě se zájmem prohlížely, měla jsem strach, že se pokusí udělat něco blbého. Taky, že jsem ho správně odhadla a on to udělal. Vstal tak rychle, že jsem to ani nestihla postřehnou, ve vteřině byl u mě a chytil mě za pas, přitáhl si mě k sobě a surově drtil mé rty svými. "P-přestaň..!" přikázala jsem mu, když jeho rty přejížděly po mé čelisti až k mému krku. "Au," zaskučela jsem, když mě jemně kousl do Donnieho krku - prý mě tak má podepsanou, na krátký čas. Zastavil se, ale po pár sekundách opět začal, jeho rty narážely na mé tak surově. Ruce jsem mu položila na prsa a snažila se ho odstrčit. Myslel si, že je to snad pobídnutí a přidal. Jeho polibky byly čím dál naléhavější. Kruci, pomyslela jsem si. Zaryla jsem mu nehty do prsou, ztuhl, ale nepřestal. "Ne-necháš toho?" zavrčela jsem, když jeho rty změnily směr. Tlačil mě ke spadlému stromu a jeho rty byly na mé klíční kosti. "Proč?" zašeptal s udiveným podtónem. "Ty se ptáš?" tentokrát jsem šeptala já. "Jo," odpověděl. "Mám přítele, to za prvé. Miluju ho! To za druhé! Nechtěl jsi mě! To za třetí. Už Tě nemiluji…" poslední větu jsem zašeptala, protože jsem věděla, že mu to ublíží. "Už to není pro mě jako dřív. Roztřesená kolena, motýlci v břiše. Už nic z toho!" zakřičela jsem na něj. Sklopil oči, ale ruce měl stále položené na mém pase. "Mohl bys toho nechat?" zamručela jsem na něj, když mě stále nepouštěl. "Ty toho nechej!" zamumlal. "Čeho já mám nechat?! Nic nedělám?" zavrčela jsem na něj - už rozčílená. "Právě, že nic neděláš," zašeptal dotčeně, když si všiml mého nechápavého výrazu. "To opravdu ne, nedělám nic špatného!" zavrčela jsem. "Ale ano, odmítáš mě!" prohlásil smutně. "Já jsem Ti to už vysvětlila! A nemíním se k tomu vracet!" ucedila jsem skrz zuby. Sklopil pohled a pohrával si se šňůrkami od mé mikiny. "Přestaň," štěkla jsem po něm. Spustil ruce a vzepjal je v poraženeckém gestu. "Něco jsem Ti donesl," zašeptal a vzhlédl. Zakoulela jsem očima. "To jsi neměl dělat!" zamumlala jsem. "Chtěl jsem." Bože! Tak tahle věta mi připomněla Donnieho. Vždycky mi odvětil touto větou, když mi něco donesl nebo koupil. "Fajn," odsekla jsem naštvaně. Pousmál se a začal šmátrat v kapse. Vytáhl z kapsy malý balíček a chytil mě za ruku. "Viděl jsem ho, moc se mi líbil a pasoval i tak k Tobě," zašeptal a podal mi balíček. Můj stříbrný náramek se zableskl když jsem zvedla ruku a prsty zašmátrala v balíčku. Nahmatala jsem něco studeného a špičatého. Pomalu jsem to vytáhla z váčku a prohlížela si to proti slunečnímu světlu. Vypadalo to jako zub, byl jako diamant, byl průhledný a třpytil se do všech stran, když do něj naráželo sluneční světlo. Přesněji to vypadlo jako upíří zub, nebo jako tesák. "Vím, jak máš ráda upíry," poznamenal, když si všiml mého udiveného výrazu. "Ach, aha," vydechla jsem údivem i překvapením zároveň. "Pěkný," zamumlala jsem uznale. "Ano, to je… Jako T-" nedořekl to a všimla jsem si, jak se kousl do rtu. "Jako kdo?" tušila jsem už předem odpověď, ale chtěla jsem ji znát. "Jako Ty," přiznal neochotně. Tohle mě dorazilo. "Tu máš!" zavrčela jsem na něj a rvala mu přívěšek do ruky. "Nech si ho, prosím," zaprosil. Chytil mě za ruku, kde byl už můj náramek ze Stormu a připnul tesák ke kamínku, který byl obalen v oceli. "Díky," zašeptala jsem neochotně. "Pro Tebe…" Hm, stejně jako Donnie. "Jasně, jasně." Odvětila jsem a protočila očima. "Půjdeme už?" zeptala jsem se netrpělivě. "Už?" znělo to udiveně. Bylo to udivené. "A kdy bys tak chtěl jet?" odsekla jsem. Smutně pokrčil rameny, zvedl se ze stromu a mlčky kráčel vedle mě. Když jsme nasedli do auta rychle jsem zapnula rádio, věnovala jsem Maxovi letmý pohled a pak se zaposlouchala do písničky. Prociťovat, každou její linii mi šlo. Když se oktávy a rychlost písničky zvýšily, mé smysly se otupovaly, když ale písnička ztichla, byla pomalejší, nebo jen tiché nástroje, mé smysly zbystřily. "Clair de Luna, je bezva," zašeptal Max, když tato písnička začala hrát z rádia. "Jasně," přitakala jsem. "To se ani nezeptáš odkud to znám?" tuhle otázku zašeptal, takže jsem uvažovala, jestli ji doopravdy řekl. "Mě to nezajímá," zamručela jsem nespokojeně, chtěla jsem poslouchat hudbu. Ne jeho řeči. "Díval jsem se na stmívání," oznámil mi s klidem, i přes mou zápornou odpověď. "Hm." Nic jiného ze mě nevypadlo, nic jiného jsem mu na to ani nedokázala říct. "Zavezu se domů jo?" zeptal se vesele. "Jasně," odpověděla jsem rychle, opravdu jsem se sním nechtěla bavit. Přidělávat mu plané naděje. "Pak Ti auto přenechám," nedal se a snažil se v konverzaci pokračovat, ale já jsem ho rychlým pohybem ruky utnula. Můj prst přistál na jeho ústech a z mých rtů se linulo tiché šššš.
KRISTEN
3x Tiesto
7. března 2010 v 10:23 | Kikuška | VIDEOKLIPYTiesto feat. Nelly Furtado - Who Wants To Be Alone
Tiesto feat. Tegan & Sara - Feel It In My Bones
Tisto feat. CC Sheffield - Escape Me
44. Díl
5. března 2010 v 19:39 | KRISTEN | *II. Serie : Život s Mojí Star*
44.
"Přestaň!" okřikla jsem ho, když mě lechtal. Dusila jsem se smíchem, málem jsme se ztratili a asi dvakrát, jsme šli stejným místem. "Nemůžu odolat, promiň," omlouval se a zadržoval příval smíchu. Posadil se na spadlý strom a chvíli mě pozoroval. "Co je?" štěkla jsem po něm. "Moc Ti to sluší," pochválil mě a sklopil pohled. Pozvedla jsem obočí a zakoulela očima. Vykročila jsem k němu - a to bych snad, ani nebyla já - a zakopla jsem o kořen, který se táhl po zemi. Spadla jsem mu přímo do nastavené náruče, jako kdyby už čekal, že zakopnu. Vzhlédla jsem a všimla si, že mám ruce položené na jeho hrudníku, naše obličeje byly kousek od sebe. Zavrtával do mě své hnědé oči, takovou silou, že jsem měla pocit, že vím na co myslí. Pomalu se ke mně přibližoval, byla jsem úplně bez sebe, nečekala jsem, že něco takového udělá. Chytil mě za bradu a přitáhl si mě k sobě. Přitiskl své rty na mé a líbal mě. Co to dělám?! Pomyslela jsem si zděšeně. "Ne!" zamumlala jsem. "Přestaň," zavrčela jsem a rychle se od něj odtáhla. "Omlouvám se…" sklopil oči a zavrtával pohled do země. "Měli bychom už jet domů," navrhnula jsem a vykročila k autu. Po chvilce jsem zaslechla jak seskočil z kmene a vydal se za mnou. Během chvilky mě dohonil. "Promiň," omlouval se a chytl mě za rameno, otočil si mě k sobě, tak aby na mě viděl a opět na mě upíral své oči. "Přestaň," snažila jsem se odvrátit pohled, ale chytl mě za bradu a přidržel si můj obličej u svého. "Já Tě už nemiluji!" zavrčela jsem na něj, věděla jsem, že mu to ublíží, ale nic jiného mi nezbývalo. Musela jsem to udělat. "Ano, to vím," - odmlčel se a pustil mou bradu, rukou sjel po mém krku, přes pas až našel mou ruku, chytl mě za ní - "a můžu si za to sám." Tentokrát mi nebránil v tom, abych pohled odvrátila. "Ano, to můžeš," souhlasila jsem a vzhlédla. Byla jsem si jistější sama sebou, v tom co mu teď musím říct. "A už to nejde vzít zpátky Maxi! Já Donnieho miluju, je můj život," vyznala jsem své city k Donniemu. Usmál se, ale jeho oči zastřel smutek. "Já-" zmlkla jsem, protože mávnul rukou, abych byla ticho. Kousla jsem se do rtu a čekala. Někdo mě musel odvézt domů a jeho vlastně taky. Ani nevím, kde teď jsme. Chvilku jsem uvažovala nad tím, co bych mu tak řekla. Nějaké hloupé výmluvy, ale jaké? Jsi pro mě moc starý? S tímhle u něj neobstojím, když Donnie je o pět let starší než on. Přestala jsem ho milovat? I sama sobě bych lhala. Moje menší já, které toužilo po jeho společnosti - bylo menší, ale zato hlasitější - na mě křičelo, že to tak úplně není pravda. Tak na co bych se měla vymluvit? Máš přítelkyni? No na to znám taky odpověď : partnerství není nemoc. Ale já mám Donnieho…! A to je pádný důvod pro to, abych mu řekla NE. Konečně se postavila na vlastní nohy a nenechala se jím manipulovat. Jo, to on uměl se mnou manipulovat, přinesla bych mu - kdysi - modré z nebe - kdyby o to požádal, samozřejmě. Kdyby po mě chtěl cokoli, udělala bych vše pro to abych to mohla splnit. Ale teď už ne, už se nenechám zmítat city. Zahrával si se mnou, dělal si ze mě srandu, ubližoval mi - aniž by o tom prý věděl, nebo to dělal za účelem mé bolesti - ignoroval mě a nejhorší? Nedával mi to co jsem po něm chtěla, tu jedinou a - pro mě teď - stupidní věc, teda stupidní cit - lásku. Neopětoval ji, nedával mi ji - nebo ji nedával najevo. A teď? Když mám přítele, mohu říct, že jsem konečně po sto letech - pouze řečnický obrat - šťastná, mi to chce vzít? Mě chce milovat? A proč zrovna teď? Proč ne před dvěma roky? Kvůli tomu, že mi bylo sladkých sedmnáct? Pro mě - kdysi, samozřejmě - velmi bolestivá informace a velmi hloupé vysvětlení. Nechápala jsem to. Nechápu to pořád, ale nechci to vědět, ani tomu přijít na kloub, ani aby mi to teď řekl. Nechci to vědět! Skončila jsem s tím. Skončila jsem s ním a s láskou, kterou jsem k němu chovala. Tahle etapa, mého smutného a bolestivého života skončila. Umřela i stou starou - věčně - smutnou Kiki. Teď je nová. Lepší. Teda, aspoň v to doufám, že jsem lepší. Dávám si záležet na tom, abych přátelům nepřidělávala starosti navíc, když mám problém, raději tiše trpím, než aby si o mě - například - Lili dělala starosti - jako vždy. Nevím, ale co jí dělá větší starost, jestli to, že ji nechci říct svůj problém. Nebo, že si myslí, že ji nevěřím. Možná věřím, s mou vrozenou nedůvěrou k lidem, je to celkem těžké. Nebyla jsem nikdy výřečný člověk - hlavně co se týče mých problému - , vždycky jsem mlčela a jen tupě přikyvovala a dělám to doteď, bohužel pro mé kamarády - říkám jim tak - je smůla to - že je málokdy poslouchám. No, dá se říct, že je poslouchám, většinou v nich nabudím ten správný falešný pocit, že jsem strašně zvědavá na to, co mi řeknou a oni většinou začnou sami a já mám po starostech - nemusím vymýšlet témata k hovoru. Ač někdy - je vymýšlet musím, bohužel. Otevřela jsem oči a konečně jsem se rozkoukala po lese, ve kterém jsme stáli. Max seděl na spadlé bříze a všude kolem nás rostly další. Bylo tu i plno kapradin, lučního - i když mě zaráželo, jak se to tu vzalo - kvítí a hřibů. Ty ten les provoněly, les vždycky voněl, ale tady ten, jsem nepoznávala. "Kde to jsme?" zeptala jsem se. Otočila jsem se na něj a všimla si, že má obličej zabořený do dlaní a nohou nervózně podupává. "Sám nevím," odpověděl, ale nevzhlédl. Zakoulela jsem očima a kopla do klacku, který ležel přede mnou. "Děje se něco?" zeptala jsem se, nevydržela jsem totiž to jeho bezdůvodné mlčení. To já bych měla být naštvaná! Ne on! Tak co tu ze sebe dělá ženu?! "Dá se to říct i tak, že jsi mě odmítla," hlas při posledním slovu se mu zlomil a mou projel pocit viny. Vzpamatovala jsem se téměř hned, proč bych se já měla cítit provinile?!
KRISTEN
George Eads a Kesha
1. března 2010 v 19:07 | Kikuška | *Ostatní Star*
Celé jméno: George Coleman Eads III
Datum narození: 1. 3. 1967
Místo narození: Fort Worth, Texas, USA
Výška: 1, 80 m

Celé jméno: Kesha Rose Sebert
Datum narození: 1. 3. 1987
Místo narození: Los Angeles, Kalifornie, USA
Výška: 1, 75 m
