
44.
"Přestaň!" okřikla jsem ho, když mě lechtal. Dusila jsem se smíchem, málem jsme se ztratili a asi dvakrát, jsme šli stejným místem. "Nemůžu odolat, promiň," omlouval se a zadržoval příval smíchu. Posadil se na spadlý strom a chvíli mě pozoroval. "Co je?" štěkla jsem po něm. "Moc Ti to sluší," pochválil mě a sklopil pohled. Pozvedla jsem obočí a zakoulela očima. Vykročila jsem k němu - a to bych snad, ani nebyla já - a zakopla jsem o kořen, který se táhl po zemi. Spadla jsem mu přímo do nastavené náruče, jako kdyby už čekal, že zakopnu. Vzhlédla jsem a všimla si, že mám ruce položené na jeho hrudníku, naše obličeje byly kousek od sebe. Zavrtával do mě své hnědé oči, takovou silou, že jsem měla pocit, že vím na co myslí. Pomalu se ke mně přibližoval, byla jsem úplně bez sebe, nečekala jsem, že něco takového udělá. Chytil mě za bradu a přitáhl si mě k sobě. Přitiskl své rty na mé a líbal mě. Co to dělám?! Pomyslela jsem si zděšeně. "Ne!" zamumlala jsem. "Přestaň," zavrčela jsem a rychle se od něj odtáhla. "Omlouvám se…" sklopil oči a zavrtával pohled do země. "Měli bychom už jet domů," navrhnula jsem a vykročila k autu. Po chvilce jsem zaslechla jak seskočil z kmene a vydal se za mnou. Během chvilky mě dohonil. "Promiň," omlouval se a chytl mě za rameno, otočil si mě k sobě, tak aby na mě viděl a opět na mě upíral své oči. "Přestaň," snažila jsem se odvrátit pohled, ale chytl mě za bradu a přidržel si můj obličej u svého. "Já Tě už nemiluji!" zavrčela jsem na něj, věděla jsem, že mu to ublíží, ale nic jiného mi nezbývalo. Musela jsem to udělat. "Ano, to vím," - odmlčel se a pustil mou bradu, rukou sjel po mém krku, přes pas až našel mou ruku, chytl mě za ní - "a můžu si za to sám." Tentokrát mi nebránil v tom, abych pohled odvrátila. "Ano, to můžeš," souhlasila jsem a vzhlédla. Byla jsem si jistější sama sebou, v tom co mu teď musím říct. "A už to nejde vzít zpátky Maxi! Já Donnieho miluju, je můj život," vyznala jsem své city k Donniemu. Usmál se, ale jeho oči zastřel smutek. "Já-" zmlkla jsem, protože mávnul rukou, abych byla ticho. Kousla jsem se do rtu a čekala. Někdo mě musel odvézt domů a jeho vlastně taky. Ani nevím, kde teď jsme. Chvilku jsem uvažovala nad tím, co bych mu tak řekla. Nějaké hloupé výmluvy, ale jaké? Jsi pro mě moc starý? S tímhle u něj neobstojím, když Donnie je o pět let starší než on. Přestala jsem ho milovat? I sama sobě bych lhala. Moje menší já, které toužilo po jeho společnosti - bylo menší, ale zato hlasitější - na mě křičelo, že to tak úplně není pravda. Tak na co bych se měla vymluvit? Máš přítelkyni? No na to znám taky odpověď : partnerství není nemoc. Ale já mám Donnieho…! A to je pádný důvod pro to, abych mu řekla NE. Konečně se postavila na vlastní nohy a nenechala se jím manipulovat. Jo, to on uměl se mnou manipulovat, přinesla bych mu - kdysi - modré z nebe - kdyby o to požádal, samozřejmě. Kdyby po mě chtěl cokoli, udělala bych vše pro to abych to mohla splnit. Ale teď už ne, už se nenechám zmítat city. Zahrával si se mnou, dělal si ze mě srandu, ubližoval mi - aniž by o tom prý věděl, nebo to dělal za účelem mé bolesti - ignoroval mě a nejhorší? Nedával mi to co jsem po něm chtěla, tu jedinou a - pro mě teď - stupidní věc, teda stupidní cit - lásku. Neopětoval ji, nedával mi ji - nebo ji nedával najevo. A teď? Když mám přítele, mohu říct, že jsem konečně po sto letech - pouze řečnický obrat - šťastná, mi to chce vzít? Mě chce milovat? A proč zrovna teď? Proč ne před dvěma roky? Kvůli tomu, že mi bylo sladkých sedmnáct? Pro mě - kdysi, samozřejmě - velmi bolestivá informace a velmi hloupé vysvětlení. Nechápala jsem to. Nechápu to pořád, ale nechci to vědět, ani tomu přijít na kloub, ani aby mi to teď řekl. Nechci to vědět! Skončila jsem s tím. Skončila jsem s ním a s láskou, kterou jsem k němu chovala. Tahle etapa, mého smutného a bolestivého života skončila. Umřela i stou starou - věčně - smutnou Kiki. Teď je nová. Lepší. Teda, aspoň v to doufám, že jsem lepší. Dávám si záležet na tom, abych přátelům nepřidělávala starosti navíc, když mám problém, raději tiše trpím, než aby si o mě - například - Lili dělala starosti - jako vždy. Nevím, ale co jí dělá větší starost, jestli to, že ji nechci říct svůj problém. Nebo, že si myslí, že ji nevěřím. Možná věřím, s mou vrozenou nedůvěrou k lidem, je to celkem těžké. Nebyla jsem nikdy výřečný člověk - hlavně co se týče mých problému - , vždycky jsem mlčela a jen tupě přikyvovala a dělám to doteď, bohužel pro mé kamarády - říkám jim tak - je smůla to - že je málokdy poslouchám. No, dá se říct, že je poslouchám, většinou v nich nabudím ten správný falešný pocit, že jsem strašně zvědavá na to, co mi řeknou a oni většinou začnou sami a já mám po starostech - nemusím vymýšlet témata k hovoru. Ač někdy - je vymýšlet musím, bohužel. Otevřela jsem oči a konečně jsem se rozkoukala po lese, ve kterém jsme stáli. Max seděl na spadlé bříze a všude kolem nás rostly další. Bylo tu i plno kapradin, lučního - i když mě zaráželo, jak se to tu vzalo - kvítí a hřibů. Ty ten les provoněly, les vždycky voněl, ale tady ten, jsem nepoznávala. "Kde to jsme?" zeptala jsem se. Otočila jsem se na něj a všimla si, že má obličej zabořený do dlaní a nohou nervózně podupává. "Sám nevím," odpověděl, ale nevzhlédl. Zakoulela jsem očima a kopla do klacku, který ležel přede mnou. "Děje se něco?" zeptala jsem se, nevydržela jsem totiž to jeho bezdůvodné mlčení. To já bych měla být naštvaná! Ne on! Tak co tu ze sebe dělá ženu?! "Dá se to říct i tak, že jsi mě odmítla," hlas při posledním slovu se mu zlomil a mou projel pocit viny. Vzpamatovala jsem se téměř hned, proč bych se já měla cítit provinile?!
KRISTEN
tady začalo 1. kolo sonb scháněj hlasy: http://dandulis.blog.cz/1002/1-kolo-sonb