close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

46. Díl

29. března 2010 v 18:08 | KRISTEN |  *II. Serie : Život s Mojí Star*
II serie


46.
"Usmíváš se," poznamenala Lily, když jsem ji vyzvedla na zastávce. Uběhly asi dva týdny co Donnie odjel a na mém obličeji se úsměv vyskytoval zřídka kdy. A nebyl to ten upřímný. Usmívala jsem se, abych nepřidělávala starosti, abych lidi potěšila. Nechtěla jsem, abych je trápila tím, že já mám depresi. Usmívala jsem se, když to bylo potřeba, někdy mi to zbaštili, někdy - pro mou smůlu - ne. "Když myslíš," odpověděla jsem suše. V mém hlase už dlouho nebyla žádná zmínka emocí, ani v mém obličeji a v mých reakcích už vůbec. "Dneska si budete zase povídat že?" hádala Lily. Letmo jsem se na ní podívala. Viděla jsem v jejím obličeji starosti. Stáli jsme na moji neoblíbené křižovatce, kde mě holky vždy donutily, abych se na ně alespoň podívala. Podívala jsem se na ně, nasadila - ne zrovna přesvědčivý - úsměv a rychle pohled odvrátila. "Jak to víš?" divila jsem se, jak rychle to na mě poznala. "Jednou jsi mi řekla, že si s Donniem voláte a měla jsi u toho takový spokojený úsměv," připomněla mi náš dávný rozhovor, kývla jsem že ji rozumím. "Teď ho máš taky," poukázala na mé -lehce - zvednuté koutky úst. "Koupil si webku," přiznala jsem důvod mého úsměvu. Její výraz se konečně změnil, byl mnohem uvolněnější. "Víš," začala a nasadila vážnější výraz, "ze začátku ses snažila nás balamutit, ošálit, u některých to zafungovalo. Ale u mě a Market ne. Všimly jsme si, že se děláš silná, abychom neměly starosti. Ale čím víc si dělala jakože nic, tím víc jsme se o Tebe bály. Nepodařilo se Ti nás oblafnout v tom, že jsi v pořádku." Když si všimla, že se na ni vyjeveně dívám, sklopila pohled. Tohle jsem nechtěla, myslela jsem, že jsem každého ukolébala pocitem, že jsem v pořádku, že mě odchod Donnieho nikterak nezasáhl. Mýlila jsem se. Hrozně moc, jsem se mýlila. A to bolelo. Ubližovala jsem jim víc, než jsem chtěla. Ubližovala jsem sama sobě i mým nejbližším. Myslela jsem, že mě deprese opustí, že když vím, že se uvidíme na oslavě jeho narozenin, že budu v pořádku, že už nebudu muset předstírat. Ale čas na mě doléhal víc, než jsem předpokládala, nezdálo se mi to jako dva měsíce čekání na jeho narozeniny. Zdálo se mi to jako roky, staletí. Dokázala jsem pochopit Edwarda, když se snažil chránit to, na co tak dlouho čekal. Když nechtěl Bellu proměnit v upíra. Edwarde, povzdechla jsem. Donnie, otřásla jsem se. "Mrzí mě to," zašeptala jsem, přesunula jsem pohled na cestu a šlápla na plyn. Auto sebou mírně škublo, když jsem přidala plyn, víc než jsem chtěla. "Myslela jsem, že Vám tak odlehčím, že budete žít šťastnější život, že když Vám budu nalhávat, že jsem v pořádku, že si to budete myslet. Nechtěla jsem Vám ubližovat - to vážně ne - jen jsem nechtěla dávat najevo své emoce - a Ty víš jak nerada to dělám - a depresi," přiznala jsem neochotně a plná obav. I teď dávám najevo emoce a to bylo vcelku nepřijatelné. Pro mě. Vcelku i zvláštní. Nebyla jsem typ, že bych někomu musela říkat jak se cítím. Nechtěla jsem druhým přidělávat starost. Ale dělala jsem to. Moje mamka si všimla, že není něco v pořádku, ale zalhala jsem ji, že je mi fajn a nic mi nechybí. Kromě Donnieho, pomyslela jsem si v tu chvilku rozrušeně. "Kristýn, jsi hlupáček v tomto ohledu. Považuji se za Tvou kamarádku a myslím - nebo spíš vím - že mi můžeš věřit," připomněla mi pevnost našeho kamarádství a zvedla prst a ukázala na mě. "Ty jsi moje kamarádka - pokud Tě tak mohu nazvat - tak nejlepší. Vím, že Ty mě tak nebereš, že Tvou nejlepší přítelkyní je Angi, ale i tak ten - Tvůj směšný - titul neseš!" slovo titul procedila skrz zuby. Neměla ráda, když jsem spolužáky a spolužačky "titulovala". Pro mě to bylo celkem lehké a prosté. Je to jako v královské rodině. Král - ne, že bych se za něj považovala - si k sobě nikdy nevezme někoho, komu plně - nebo docela - nedůvěřuje. Nemůžu své známé nazvat kamarády, pokud. Ani nevím proč, kamarády si vybírám sama, když už na ně ta volba padne, nemůžou s tím nic dělat. Připoutám si je k sobě něčím zvláštním, něco jako neviditelné pouta. Jednou jím dám najevo své sympatie a kamarádství, jednou ale už ne víckrát. Po druhé možná, ale potřetí to říct, bych už nedokázala. Není dobré, dávat někomu najevo, jak je pro Vás životně důležitý, ten dotyčný to vycítí, ten dotyčný - kdyby chtěl - Vám něco přikáže a vy byste to pro něj udělali. Když jste na někom závislí - životně - tak - i kdyby to nebyla Vaše chyba - byste za ním přišli a omluvili se - pokaždé - když by jste se pohádali, padli byste před ním na kolena a prosili. To znám, ač bych se k prošení na kolenou nikdy nesnížila. Možná, kdyby mi to moje bývalá nejlepší kamarádka přikázala - možná - bych to pro ni i udělala. A když už jim dáte najevo tu náklonnost, oni Vám ubližují, opovrhují Vámi, nutí Vás, abyste se přátelili jen s nimi. Brrr, otřesné vzpomínky. To je životní etapa, na kterou nerada vzpomínám. "Promiň, ale je to tak," zamručela jsem v souhlas. "Mohla jsi být, kdysi," zašeptala jsem tak tiše, že jsem pochybovala, že to slyšela. "Cože?" ptala se zmateně. Takže mě neslyšela. "Ale nic," zamručela jsem rychle. Tuhle vzpomínku, nebudu rozpitvávat. Bylo to, velmi bolestivé i teď, když si na to vzpomenu, to bolí. Tahle vzpomínka se semnou táhne už dlouho. I přes mou snahu zapomenout, mi to stále přijde na mysl, kdykoliv Lily vidím. Někdy na to zapomenu, ale je to už ve mně. Je to jako vypálené do mých vzpomínek. Brrr, otřásla jsem se znovu.
Školní den uběhl moc rychle, až moc. Psychologická rozmluva sice pokračovala, ale s Market. Naštěstí, jsem se jí nemusela tak zpovídat jako Lily. Ona se spokojila s jednoduchou odpovědí. Naštěstí - pro mě i pro ni. Přijela jsem domů. Autem jsem jela velmi rychle, modlila jsem se, aby mě nechytli policajti. Nechytli, opět - naštěstí. Hodila jsem boty na botník, bundu jsem pověsila na věšák a běžela do pokoje. Položila jsem batoh na židli a skočila na malý gaučík, který mi Marek koupil k narozeninám. No jo, ještě dva dny. Ještě dva dny do mých papírových narozenin. I když jsem je oslavila už dvakrát. S rodičema jsem to oslavila o víkendu - teda oprava s mamkou a jejím přítelem, jeho dcerou a mou mladší sestrou Zuzkou. Dárky dostanu, ale až pozítří - tedy, krom toho od Marka. Zapnula jsem notebook a čekala až mi najede internet. Na plochu mi vyskočilo, že je Donnie on-line. Rychle jsem stiskla zelené sluchátko a čekala. Tůt… Tůt… Již po druhém zvonění to Donnie vzal, asi po půl minutě se objevil v malém rámečku přes web-kameru. "Ach," vydechla jsem. Dech se mi zrychlil, tep zvýšil. "Ahoj lásko," pozdravil a pohled střelil do web-kamery. Zhluboka jsem se nadechla.

KRISTEN
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kikuška Kikuška | Web | 29. března 2010 v 18:23 | Reagovat

dobře tyy....upe se mi to líbí jak ses rozepsala...a konečně si Kristen zase pokecá s Donniem :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama